Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cyklus (Koloběh)

6. 3. 2012

 

 

Poslední bitva
„A je to tady,“ povzdechla si unaveně a tu únavu cítila po celém těle. „Konec je už zase blízko.“
Ležela tváří k nebi v kaluži krve, která tam zůstala po bitvě a věděla, že čas právě nadešel. Krev nebyla její a bylo jí více, nohem více než kolik byla schopna pohltit půda bojiště. Pokrčila pravou nohu, jen tak zkusmo prozkoumala měkkost kypré hlíny. Prsty obou rukou roztáhla jako ptačí křídla a nabrala hrsti zeminy, které pak, aniž by se na ně podívala, vysypala vedle sebe. Lehce se pohnula a pod lněnou halenou cítila ostré kaménky, které jí masírovaly záda. Dotýkala se půdy pod sebou celým tělem, i její vlasy měly teď hnědo-rudou barvu, a od zasychajících louží je bylo těžké oddělit. Lehký vánek plazící se po zemi přinesl vůni smrti. Byla blízko, jako by fyzicky stála přímo vedle ní.
Prudce otočila hlavu a zatajila dech.
Levým okem zaregistrovala zesinalou tvář mladého muže, ještě chlapce, který padl jako jeden z posledních. Jeho hlava byla podivně vyvrácená a lebkou pod světlými vlasy se táhl krvavý šrám. Na jeho tvářích a meči, zasychala a pomalu černala krev posledního protivníka.
Ale i jeho vlastní.
Černí ptáci kroužící nad bojištěm už začínali s hostinou a mladíkova tvář, které chybělo jedno oko, slibovala vítané občerstvení. Jeden z nich přistál jen kousek od její hlavy, a když mužova oční bulva praskla v sevření ptačího zobáku, odvrátila se.
Očima opět zabloudila k obloze. Vzdálené velké rudé slunce stačilo tak akorát k tomu, aby oblohu zbarvilo do bledého odstínu zředěné krve. Teplo z něj pohltil Vesmír dřív, než stačilo dorazit k oběžnici, která se po poslední bitvě stala hrobem bojovníků obou soupeřících stran.
Loď na orbitě čekala na svou posádku.
A ona si opět povzdechla.
 
„Nepřesvědčím tě, že ne?“ Jemný mužský hlas ji vyrušil ze soustředění. Věděla, že tam je. A věděla, že opět prohrála.
Poklekl po jejím pravém boku a donutil ji, aby k němu obrátila svou tvář. Prsty se dotkl její brady a pohladil jizvu na tváři, kterou způsobil některý z bojovníků jeho armády.
„Proč to děláš, Miren? Proč ti teď před koncem záleží na tom, abys zvrátila to, co zvrátit nejde?“ Usmál se a podal jí ruku. „Vstaň,“ přikázal a ona poslechla.
 
Muž s havraními vlasy v tmavém plášti, upravený, vždy perfektní a dívka poznamenaná krví smrtelníků stáli uprostřed pole mrtvých těl a drželi se za ruce. Zapadající slunce se klonilo k horám na obzoru, ale mělo trvat ještě chvíli, než přijde opravdová noc.
Ta poslední.
Drželi se za ruce, sledovali šedavý povrch planety a čekali. Nebyl v tom cit, spíš nutnost. Před koncem se nikdy nesmějí rozdělit.
To byl zákon.
Na procesu konce vlastně příliš nezáleželo. Jistotu, že přijde, zajišťovaly dávné zákony. O jeho podobě rozhodovali oni dva.
Jednou přijeli na statných koních – mohutných hnědácích kypících životem a toužících po tom jediném, co koni dává sílu – po volnosti. Vypůjčili si je z minulosti dávno zapomenutého světa, aby jiným zvěstovali apokalypsu. A pak jim dali to, po čem zvířata nejvíce toužila.
Někdy přiletěli v ohnivých vozech - kosmických lodích mezi bytosti, které nikdy neměly dostat šanci vstoupit do Vesmíru. Proto vozy – jediné vhodné vyjádření pro to, co viděli, a to poslední, co před smrtí poznali. Vysvětlení by jim bylo k ničemu, i kdyby rozuměli, znalosti by využít nestihli.
Teď stáli v prachu světa, který už brzy zmizí jako dva z bojovníků – velitelé armád, kterým bylo i přesto, jak bitva dopadne, vždycky souzeno přežít.
 
„Tihle byli poslední žijící v tomto cyklu?“ zeptala se lhostejně, ačkoli jí to úplně lhostejné nebylo. Koutkem oka pozorovala padlé a možná snad litovala jejich osud stejně jako ten svůj.
„Naši bojovníci, kteří by jinak přežili,“ usmál se. „Tedy, nepřežili by. Nikdo smrtelný nemůže přežít Přechod. Bylo pro ně vlastně mnohem lepší, když zemřeli pro věc, ve kterou si mysleli že věří. Nějak to skončit muselo a tahle bitva se mi zdála jako vhodné zakončení.“
„A za co bojovali? V co věřili?“
„Za mě – za Nesmrtelnost, svobodu jejich duší,“ zhluboka se nadechl a vychutnal si poslední z doušků čerstvého vzduchu, lhostejný k pachu smrti, který nevnímal, šťastný z dobře odvedené práce. „A za tebe – za Věčnost. Bojovali, protože jsme to tak chtěli my dva. Příště si můžeme zvolit něco jiného, pokud se ti krveprolití nezamlouvá. Nechám to na tobě. Můžeš je nechat tiše se rozplynout v oblaku mlhy, nebo jim vymažeš paměť a do prázdné ulity jejich bezvýznamných myslí pak zapíšeš nutkání, které je povede k hromadné sebevraždě. Tiše, jako v předminulém cyklu.“
„Mýlíš se. Já už to dávno takhle nechci. Už jsem viděla všechny možné konce a nevím, jestli je chci vidět znovu.“
„Ty nemáš na vybranou, Miren. A já nemám důvod snít o dalších možnostech, když vím, že sny se neplní. Ne nám dvěma.“
„A my teď začneme znovu?“ Otočila se k němu a dotkla se jeho prstů, které svíraly její křehkou ruku.
„Ano.“
 
Přechod
Vše, co tvořilo minulost, dospělo k vrcholu své existence, a tak nezbývalo nic jiného, než aby se to vrátilo na počátek. Kruh se uzavřel. Koloběh událostí ve Vesmíru dospěl tam, kde vše staré v zájmu zachování rovnováhy a možnosti příchodu Začátku zaniká.
           
Zdánlivě nepodobné události, které vedou Vesmír od počátku ke konci, mají dvě věci společné: Nesmrtelnost a Věčnost - své strážce, kteří před uzavřením každého cyklu musejí dohlédnout na to, aby žádná živá bytost nebyla svědkem příchodu konce.
Scenérie se liší. Někdy naráz zničí všechny hvězdy. Někdy si vyberou jednu z Bytostí, které vše objasní jen proto, že na tom při obnově cyklu nezáleží.
Tak se baví.
A někdy si vyberou planetu, jejíž obyvatele přesvědčí, že je stále za co bojovat.
A oni bojují.
A zemřou.
 
Loď na orbitě světa rudého slunce uvítala svou dvoučlennou posádku, která z okna velínu pozorovala nepochopitelné.
Na hvězdném pozadí se mihl stín. Stará slunce pohasínala tak rychle, že to Miren ani nestihla počítat. Temnota se šířila jako přílivová vlna.
Ukončoval životy stále ještě vzdorujících hvězd, jejichž světy ale už to dávno vzdaly. Odvrátila se od okna, aby nemusela vnímat jeho úsměv plný uspokojení.
Teď byla řada na ní.
Chvíli čekala.
Tma byla absolutní. Jediným ostrůvkem existence v prostoru byla jejich loď. Vnímala jeho pohyb, jak se k ní otočil s nevyřčenou otázkou. Na co čekáš?
Možná přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší, kdyby to zůstalo tak, jak to je – temné a prázdné. Chladné a mrtvé. Celý okolní prostor by patřil jen jim dvěma. Jenomže o tom nemohla rozhodnout. O tom jediném ne. Ať chtěla, nebo ne, musela udělat to, co bylo nutné, protože kruh je kruh – nejdokonalejší uspořádání, jaké kdy vzniklo. Platilo, že co jednou začalo, musí dospět ke konci. Neustále a pořád dokola.
Cyklus.
 
Zadívala se směrem k temnému oknu, jež vedlo do ještě temnějšího prostoru za ním a pak otevřela Propast.
V temnotě zazářil bod světla. Loď stála na svém místě a čekala, až ji záře pohltí. Mléčná běloba se rozlila do všech stran a souměrně se přibližovala. Když se daleko za nimi prostor vyplnil jen bílou, teprve tehdy se přestali soustředit.
Planeta pod nimi i se vším, co na ní kdy bylo, ztratila svou podobu a rozpadla se v prach, který vzápětí utvořil prstenec kolem nové hvězdy.
Vše co tvořilo minulost, dospělo k vrcholu své existence. Začala se psát nová budoucnost a na pomyslném kruhu událostí ve Vesmíru, stanuli opět na začátku.
 
„Nevěřím tomu, že to nejde, Kintare. Prostě nevěřím, že se to nikdy nestane. Nesmrtelnost si bere sílu z duší těch, kteří zemřou, stejně tak jako Věčnost z chodu každého cyklu. Věřím, že jednou nastane doba, kdy nikdo umírat nebude. Musí to tak být, je to další nutný krok evoluce a v některém pozdějším cyklu k němu dojde. Bytosti odloží své smrtelné schránky a vzepřou se ti. Nebudeš mít co jíst.“
„A ty zůstaneš sama,“ řekl pevně. „To chceš? Jak by se ti líbilo, kdyby nenastal další cyklus? Věčnost by byla postradatelná, protože po konci toho posledního by tu zůstala jen ta temnota, která trvá zlomek času před otevřením Propasti – brány k další budoucnosti.“
Neodpověděla, ale v duchu doufala, že se jednou stane i tohle.
„Miren?“
„Ano?“
„Zbav se svých snů. Ty náleží jen smrtelníkům, kteří ve své krátké existenci věří tomu, že mají nějaký význam.“
„A ty, ty nějaké máš? O čem sní Nesmrtelnost? V minulém cyklu jsi mi říkal, že nemá cenu snít o možnostech, čímž si prakticky přiznal, že tě napadlo to samé co mě. Přemýšlel jsi někdy o konci sebe samého?“
„Ne.“
Pozoroval ji ze stupínku pod jedním z okem vedoucích do Vesmíru, v němž vznikaly nové hvězdy.
Právě teď.
„Nerad tě zklamu, ale toho, o čem tu mluvíš, se Bytosti nikdy nedočkají. Proč?“ zeptal se škodolibě sám sebe a hned si odpověděl. „Protože jsem tu já, abych jim v tom zabránil. Nikdy se nevyvinou k tvé spokojenosti, dokud se budou bezcílně vyvražďovat na šedavých pláních cizích světů. Tím je moje existence zajištěna.“
„Tvá domněnka?“
„Má jistota.“
„Dobře,“ řekla smířeně. „Mé myšlenky mi ale zakázat nemůžeš.“
„To ne. Nemůžu, nechci tě omezovat ve tvé naivitě. Smíš doufat, že v dalším cyklu to bude jiné, ačkoli už sama dopředu víš, že ne. Stejně tak jsi to věděla i na tom bitevním poli. Ten mladík.“
„Co je s ním?“
„Byl krásný, že? Nebo tě fascinovalo něco jiného?“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ale víš. Záviděla jsi mu. Záviděla jsi, že byl mrtvý a na chvíli jsi chtěla být na jeho místě.“
„To ne,“ řekla, ale nebyla si jista, jestli si to také myslí.
„Dobře.“ Založil si ruce na prsou a zadíval se mezi hvězdy.
„Možná trochu,“ řekla nakonec. Přešla k němu a postavila se čelem k oknu. „Budiž mi alespoň útěchou, že mám celý zbytek Věčnosti, abych mohla doufat.“
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář