Jdi na obsah Jdi na menu
 


K 51

6. 3. 2012

 

 

Vydal se na průzkum hned poté, co zaregistroval raketoplán. Konečně přistál další a tenhle navíc všichni tak nějak očekávali. Ne, že by byl jeho přílet naplánován, ale po nedávných událostech k němu prostě dojít muselo.
Do tábora dojel těsně před východem slunce, schoval auto pod převis, pak sebe do trosek domu a pozoroval trojici mužů, kteří začali stavět provizorní přístřešky a obhlížet škody na stroji.
Tohle měl být dlouhý den.
 
„Eriku, jsi na příjmu?“ ozval se mu ve sluchátku její tichý hlas.
„Jasně, Grace, jsem tu,“ řekl mladík. Nespouštěl oči z trojice.
„Vidíš je? Co dělají?“
„Vidím,“ řekl klidně. „Momentálně mají práci sami se sebou. Přistáli poněkud nešikovně. Jejich loď to pěkně odnesla,“ ušklíbl se a Grace by mohla přísahat, že cítila vlnu škodolibé radosti, která jím projela. Stejně jako on věděla o sžíravém vzrušení, které ji naplňovalo a závisti, kterou cítila, protože tam nemohla být s ním.
„Buď ve střehu. Dávej pozor, aby tě…“
„Grace!“ Uslyšela jeho zoufalý výkřik a pak už nebylo nic než ticho.
Spojení mezi nimi bylo přerušeno.
 
***
 
Výslech evidentně neprobíhal podle plánu.
Ono vlastně nic neprobíhalo podle plánu. Od té doby, co tu druhá skupina přistála, nebo spíš co sem spadla, protože loď bývá po přistání většinou v celku a funkční, se podělalo všechno, co se podělat mohlo a to co mělo být v pohodě, se podělalo taky.
Kapitán Adamec, momentálně nejméně zraněný člen tříčlenné posádky teď už vraku, se dnes už podruhé naštval a prudce nakopl dveře tak, až skoro vyletěly z pantů. Předtím nakopl židli, na které seděl svázaný zajatec. A ještě předtím zajatce poté, když namísto něj nakopl právě židli a dost ošklivě si nalomil palec pravé nohy. Dveře prudce narazily do stěny a obloukem se vrátily zpět, přičemž se přímo ukázkově zavřely.
Aby toho nebylo dost, kapitán se při tom zvuku lekl a instinktivně, snad že měl dojem, že se musí před něčím chránit (asi před tím, aby jeho zajatec nepoznal, že se právě lekl), mu jednu vrazil.
„Au,“ řekl zajatec suše a sklonil hlavu očekávaje další úder.
A to bylo teprve dopoledne.
 
***
 
Tuhle zapadlou planetu ještě nikdo pořádně nepojmenoval. Nesla jen číselné označení – K51, to proto, že s ní Země počítala jako se svou jedenapadesátou kolonií. V jednoduchosti je krása a tohle označování zatím neobydlených světů, bylo sice poněkud hloupé, ale zato prozíravé, protože tomu systému dokázal porozumět i úplný pitomec.
Vzhledem k tomu, že Země zatím měla jen pětatřicet kolonií, mělo ještě hodně dlouho trvat, než se osadníci dostanou až sem, k jedenapadesátce. Do té doby to bude jen další z planet na seznamu a případné místo přistání pro takové jako Adamcova skupina.
Nikdo nezáviděl těm, kteří sem budou umístěni, protože tohle místo byla vážně hrozná díra. Jinak řečeno, tento svět byl vlastně jen kus skály s atmosférou, nekonečnou kamenitou pustinou, sem tam s nějakou tou říčkou, či pohořím, táhnoucím se po celé západní straně jediného kontinentu a ruinami pevností z minulé války roztroušenými prakticky všude.
 
„Chtěl jsem ti to říct,“ opět spustil zajatec. „Jenomže ty se chováš naprosto nelogicky a násilně, a protože mě nejspíš stejně zabiješ, nemá cenu se s tebou bavit. Jsi BLÁZEN,“ zdůraznil poslední slovo, přitom se Adamcovi zahleděl do očí tak soustředěně, že na chvíli nastalo to, co se při výslechu stává často, tedy chvíle trapného ticha a očekávání něčeho strašného.
Další rána přilétla zprava a zbarvila zajatcovo oko do překrásné karmínové.
„Eriku, tak se jmenuješ, že?“ spustil opět kapitán. „Raději mluv. Jestli se ti zdá, že se teď chovám jako blázen, počkej, co teprve přijde.
Mladík mrkl a vyloudil slzu, která se cestou po jeho tváři smísila s kapkou krve a s tichým plesk, dopadla na podlahu.
Stále mlčel.
 
Za války tu měli základnu rebelové, ale moc dlouho se skrývat neuměli. Ona kamenitá pustina byla dlouhou dobu poseta jejich mrtvými, rozkládajícími se těly, hnijícími na parném slunci tak intenzivně a páchnoucími tak silně, že se zvedaly žaludky i supům kroužícím nad nimi.
Základny rebelů byly skoro srovnány se zemí a to co zbylo, nestálo za řeč. Takže to tu zůstalo, rebelové zmizeli a po válce se sem začala stěhovat samá podivná individua, která si tu vybudovala docela pěknou skrýš. Vlastně takové malé městečko, z něhož pocházel i Adamcův zajatec.
 
Židle se rozletěla na… no, nebudeme to počítat. Adamec smýkl zajatcem o podlahu, přičemž mu vyrazil… no, nebudeme to počítat, několik zubů. Zajatec vyplivl krev, zuby a začal silně slinit, přičemž si něco nesrozumitelně mumlal.
Blížilo se poledne.
 
***
 
Když se před půl rokem uzavírala mírová smlouva, konalo se to docela nedaleko – na K45 a čirou náhodou vedla letová trasa transportů obou stran kolem téhle planety. Jak už to tak bývá, stala se nehoda a jeden z transportérů ztroskotal v místní pustině.
Fakt smůla.
Země dostala echo o tom co se stalo, ale trvalo dalších pár měsíců, než vyslali záchranný oddíl. Tedy, poslali vlastně dva, ale ten první zmizel asi před dvěma měsíci stejně jako ti, které sem tehdy přišli zachraňovat. Takže logicky muselo dojít k tomu, co se stalo. Další záchranný tým na sebe nenechal dlouho čekat. Adamcova skupina měla práci.
 
„Docela ironie,“ povzdechl si zrzoun Daniel, když se ve skoro čtyřicetistupňovém vedru snažil ochladit ve stínu pod celtou. Zrovna měnil pneumatiku na autě toho kluka, když mu snad instinkt začal napovídat, že se něco semele.
„Cos říkal?“ hodil po něm pohledem technik Michal – ještě zelenáč a nováček výpravy, který si právě a docela nešikovně stavěl krvácení na pravém stehně. Dlouhá, rozšklebená rána se ne a ne zacelit. „Sakra,“ zaklel, když mu to opět prosáklo. „Takhle debilně přistát bych uměl taky. Adamec je prostě cvok,“ nadával na kapitána, který jeho zranění způsobil.
„Říkám, že mě nebaví trmácet se touhle pustinou a hledat měsíce starou havárku jen proto, že v tom člunu tehdy letěli nějací dva hlavouni. Stejně už jsou dávno mrtví a my nemáme šanci přijít na to, co se jim stalo.“
„Ty seš teda optimista. Podívej se na mě,“ řekl Michal a kysele se usmál. „Mě se tu, teda, až na tu nohu, docela líbí. A hlavně, ten kluk ví, kde sou a až se mi povede tohle zalepit,“ ukázal na svou lehce promodralou končetinu, „budu ještě šťastnější.“
„Jasně, jasně,“ ukončil hovor Daniel a dál se staral jen o sebe a svou práci.
           
***
 
Tábor v troskách bývalé povstalecké základny se skládal… z trosek bývalé povstalecké základny na severu, z jednoho třímístného meziplanetárního přepravníku, ze kterého zbyla jen hromada očouzených trosek a tři sedadla na jihu, jedné narychlo postavené dřevěné boudy – jen čtyři stěny a dveře, které kapitán nedávno málem vykopl a několika plátěných přístřešků roztroušených všude možně mezi tím.
Na jihu se rýsovaly skalnaté kopce prosté jakékoli zeleně, za nimi bylo zdejší, v okruhu asi tak dvou set kilometrů jediné městečko, tedy naděje na úspěch mise.
Kamkoli směrem východním, nebo západním nebylo nic než pustina – až k horizontu táhnoucí se rovné a suché prázdno.
 
„Tak naposledy,“ otřel si zpocené čelo Adamec. „Už mě vážně začínáš štvát. Kde sou mí lidi! Vím, že nedávno přistáli někde tady, tak sakra, co se s nima stalo?!“ vykřikl, přitom už poněkolikáté nakopl ležícího muže. Ten ale nehnul brvou, jen se po něm líně podíval a odpovídal stále stejně: „Tuhle informaci bych vám velmi rád dal, pane, jen kdybyste mě na začátku tak hnusně nepřepadli, neukradli mi auto, nezavřeli mě sem a nemučili jako nějaký zvíře. Takže teď UŽ NA VÁS KAŠLU! Zjistěte si to sám!“ Pak opět ulehl na podlahu doufaje, že ho další kopanec nebude bolet víc, než ten předchozí. Jenomže se toho dne už poněkolikáté spletl. Faktem bylo, že minulý docela zabolel poté, co už definitivně dodělalo zatím jen nalomené žebro a vypadl už čtvrtý zub.
To to ale letí.
„Na to ti zvysoka seru, mladej,“ sykl Adamec. Už to asi fakt přeháním, ale co s ním mám dělat? Chovám se jako idiot. Můžu přeci zajet do města a tam to omrknout. Ale proč mi pak říká, že by mi to rád řekl? To znamená, že to ví. Nebudu se obtěžovat cestou do města, když mám přímo tady před sebou potencionální zdroj informací.
Vzal kluka za košili a nadzvedl ho do výšky tak, až se nohama nedotýkal země. „Koukej mluvit, nebo tu budem hodně dlouho a tobě se to teda vůbec, ale vůbec nebude líbit!“
„Jak je libo, je mi to jedno,“ prohlásil kluk přiškrceně a sklopil oči.
Další slza s krví.
Další tiché plesk.
 
Adamec ho stále držel, díval se na něj, ale když zjistil, že z něj asi nic nedostane, přehodnotil strategii. Zaťal pěst a rozhodl se.
Dobře mířená rána levačkou, křupnutí nosní kůstky a trocha krve. Jak jednoduché, říkal si. Pak, jako ve zpomaleném filmu, kluka pustil. Ten, než dopadl na zem, vzal to přes hranu stolu, která na zadní části jeho lebky vykouzlila překrásný rudý kvítek. Podobný zanechala na Adamcově stole a o něco menší na zemi, když dopadl.
Grace, blesklo zajatci v poslední chvíli hlavou a pak se záblesk vytratil.
„A do prdele,“ zaznělo do ticha místnosti. Kapitán pochopil, že je něco špatně a sehnul se ke svému zajatci, skoro až s otcovským strachem. Kluk však nejevil známky života a jediné, co Adamce v tu chvíli napadlo, byla myšlenka na to, která z těch ran byla vlastně smrtelná? Jestli rána pěstí, která by zlomené nosní kůstky odeslala směrem do mozku, nebo rána do hlavy o hranu stolu.
V tom zaslechl blížící se hlasy zvenku.
 
„Musíme přehodnotit strategii,“ zahlásil kapitán, když ve dveřích spatřil trochu vyděšeného Daniela s kulhajícím Michalem.
„Už to máme opra…, začal Daniel, ale při pohledu na mrtvolu a zvětšující se kaluž krve na zemi, rychle zmlkl.
„Ty jo!“ hvízdl Michal a tázavě se zadíval na Adamce.
„Co tak čumíte! Ještě nikdy jste neviděli mrtvolu, nebo co?“ šťouchl do těla špičkou boty Adamec, buď aby se ujistil, že je to opravdu mrtvola, nebo proto, že tomu sám ještě nevěřil a doufal, že se ten chudák s dírou v lebce probere.
„Řek sem, že na to musíme jít jinak, toť vše.“ Ukončil možnou debatu a zachmuřil se.
 
***
 
Stmívalo se. Zapadající slunce vykouzlilo na obloze překrásnou nachovou podívanou. Drobné růžové mraky pluly pomalu k jihu a stíny v táboře se pozvolna prodlužovaly.
Trojice tedy… přehodnotila strategii, a protože se v tvrdé zemi moc kopat nedalo, pohřbila tělo pod takovou moc hezky a pietně vyhlížející hromadu sutě.
Pak si sbalili nejzákladnější věci a chystali se k odchodu. Rozhodli se vzít si právě opravené auto (cestou ho samozřejmě někde nechat), dojít do městečka a tam se poptat.
Adamec se naposledy ohlédl k hromádce, pod kterou leželo tělo, a na chvíli pocítil vinu, protože po dlouhé době zmařil lidský život úplně zbytečně.
 
***
 
Grace právě sklízela ze stolů, když do téměř prázdného baru vešli tři muži v khaki uniformách, pouzdry za pasem a batohy na zádech.
Jeden z nich trochu kulhal.
„Vítám vás. Co si dáte?“ řekla sladce, přitom si je pátravě a docela mlsně prohlížela.
První a zároveň nejstarší byl bezmála dva metry vysoký hromotluk s vojenským sestřihem (takže potetovanej skoroplešoun) s evidentně blbou náladou. Druhý, vcelku sympatický zrzek šel vzpřímeně vedle něj, ale do výšky svého společníka mu chybělo skoro čtvrt metru, svaly a jiskra zabijáka v očích. Třetí byl vyplašený zajíček nezajímavého vzhledu, ale právě takoví Grace přitahovali. Navíc byl zraněný, chudáček a jeho modrá očka se dívala tak smutně.
Toho bych tak ráda ošetřovala, pomyslela si a na chvíli zapřemýšlela nad tím, jestli ji k tomu vede mateřský pud, dlouhá doba sexuální abstinence, nebo něco zcela jiného.
„Něco k pití,“ řekl nejstarší.
„Ale jistě, pánové,“ usmála se Grace – podsaditá blond čtyřicátnice s hlubokým výstřihem a růžovou sponou podobnou pavímu peří ve vlasech. „Ale pánové nepřišli jen pít, že mám pravdu,“ snažila se navázat konverzaci.
„Někoho hledáme,“ zazubil se prostřední a rozhlédl se po místnosti, v jejímž jednom rohu seděli dva starší muži nad kartami. V dalším stařena mžourající do novin neurčitého data. Na druhém konci baru seděl mladý párek, který se očividně dobře bavil. Ona byla štíhlá, vysoká bruneta a on tušil, že dnešní noci určitě zaboduje.
„Na tomhle místě je lehké se ztratit,“ řekla Grace významně, jako by to něco znamenalo. „Žiju tu už dost dlouho nato, abych tohle věděla. Byla jsem tu ještě před válkou. Pak jsem zažila povstalce a teď sem jezdí snad všichni možní i nemožní ze všech koutů sektoru.“
„To se hodí.“ Adamec nervózně poposedl. Hlavou mu bleskla vzpomínka na krvavou skvrnu na jeho stole. Byl rád, že nemusí moc vyzvídat, protože barmanka byla docela sdílná. Mno, když se to tak vezme, on to vlastně ani tak docela nebyl jeho stůl. Nedovedl si představit, že by tuhle sympatickou dámu mučil způsobem, který si přivlastnil dnes ráno… a odpoledne.
„Madam,“ pokusil se předstírat, že ho to, nač se právě chystal zeptat vůbec, ale vůbec nezajímá, „nevzpomněla byste si náhodou na nehodu asi tak před půl rokem – vládní zmocněnci před podpisem smlouvy a o pár týdnů později na tříčlenný transport. Ti se tu na ně možná také ptali.“
Grace se podrbala za uchem, upila ze sklenice nějakého alkoholu a zamyslela se, přičemž neustále pomrkávala po dosud mlčícím Michalovi. Chvíli bylo v baru ticho přerušované jen občasným plesknutím karty o stůl, nebo zvonivým smíchem dívky na druhém konci baru.
„Hmmm, možná jsem o tom něco slyšela támhle od Baka,“ ukázala do rohu ke karbaníkům. „Hej, Baku! Tihle pánové by s tebou chtěli mluvit.“ upoutala jeho pozornost.
Starý šedovlasý muž v kostkované košili a seprané, kdysi asi modré kšiltovce, se na ně unaveně podíval. „Jasně, proč ne,“ řekl. „Přisedněte a ty,“ ukázal na svého společníka, „dones mi ještě pití. Ne, dones pití pro všechny a na můj účet!“ zvolal a v místnosti to radostně zašumělo. I stařena nad novinami poposkočila jako za mlada a pak se na něj bezzubými ústy sladce usmála. Párek u baru pozvedl sklenice a dívka se rozzářila jako vánoční stromeček. „Děkujem,“ řekla a všechny pány v místnosti najednou zabolelo ve slabinách.
Muž se pomalu zvedl a odšoural se k baru. A trojice nováčků se přesunula ke stolu.
 
„Ach jo, Tome,“ povzdechla si Grace. „Už je to dlouho co jsme tohle museli dělat.“
„Tohle neskončí nikdy,“ prohlásil Bakův podobně vypadající společník. „Pořád sem budou lítat a my musíme bejt na stráži.“
„Náš mladej je mrtvej,“ špitla Grace najednou a dolila poslední sklenici. Pak je všechny naskládala na lesklý tác a přidala láhev navíc. „Tělo chudáka Erika zakopali tam, co je teď ten starej tábor.“
„No vidíš, o důvod víc, proč to neprotahovat.“
„Dones jim to,“ řekla Grace. „Já si musím ještě něco zařídit.“
Muž po ní mrkl, vzal tác a odkráčel ke stolu.
A Grace zmizela za závěsem ze skleněných korálků.
 
Vešla do skladu, a ačkoli tam byla tma jako v pytli, věděla přesně, kam má jít. Prošla kolem regálů plných krabic s jídlem a beden s pitím, až k velkému mrazáku. Otevřela dveře. Vyvalil se oblak páry a hnilobný zápach, a když se ustálil (ten oblak, smrad těžko), vešla.
Zase blbě mrazí. Vykašlat se na to, pomyslela si a pak na to zapomněla. Zářivka zablikala modravým světlem, až pak se konečně rozzářila. Pohled na hromadu hnijících lidských ostatků, už černých a roztékajících se rozjitřil její vzpomínky.
„Tak se tu po vás pořád někdo ptá,“ řekla lhostejně. Škoda, že jsme si vás nemohli nechat,“ povzdechla si. „Jenomže vidět tu někdo vaše ksichty, to by určitě nedělalo dobrotu. To víte, tohle bylo to nejlepší, co se vám mohlo stát. V naší situaci musíme být opatrní, to snad chápete.“
Mrtvoly mlčely.
Grace otevřela malá dvířka v podlaze mrazáku a po úzkém žebříku sestoupila do podzemí.
 
Chodba byla dlouhá a jen spoře osvětlená. Matný modravý svit se odrážel od oslizlých stěn a žlutozelený hlen na zemi slabě fosforeskoval, nehledě na to, že i pekelně klouzal, ale Grace už byla zvyklá, takže si této maličkosti moc nevšímala.
Na jednom konci chodba ústila vzhůru do mrazáku zdejšího baru. Na druhém pak do rozlehlých prostor jeskyně, stovky metrů odtud. Tam spočívala loď. Vlastně… všechny lodě. Jak ta původní, tak všechny, které sem od té doby přiletěly - pár meziplanetárních přepravníků, několik stíhaček, jež za války patřily k některé z ohromných mateřských lodí týdny hlídkujících na orbitě, i jeden vládní transportér z doby, kdy byl mír tak křehký, tak na dosah ruky.
Ale i přesto, nebyla jeskyně zaplněna ani z jedné čtvrtiny.
Grace stála opřená o chladnou kamennou zeď a probírala se myslí, v níž většina vzpomínek jí vlastně nepatřila. Póry zdánlivě lidské kůže reagovaly s hmotou na stěně. Mihotavé záblesky nervových propojení, chvění způsobené vzrušením z nového.
Rozmlouvali spolu.
A řekli si úplně všechno.
Vnímala sny a touhy malého děvčátka vyrůstajícího na Zemi – světě, ve kterém vlastně nikdy nebyla, přesto ho dobře znala. Obdivovala odhodlání ženy vydat se až sem – tak daleko od domova, ale i nelidský strach z neznáma po ztroskotání mimozemského plavidla. Ne, nejprve přišla zvědavost, strach až potom, ale po zvědavosti nezůstaly skoro žádné stopy, proto si to druhé mohla vychutnat mnohem víc.
 
Do této pustiny dopadli náhodou.
Ztroskotali? Přistáli úmyslně?
Zjistili, že planeta je obyvatelná, ale téměř neobydlená a trvalo chvíli, než se přizpůsobili.
Umírali, ale než zemřeli, stačili udělat všechna opatření, aby přečkali dobu, než je někdo zachrání.
Byli slabí.
A oni skutečně přiletěli, ti další – jejich zachránci.
Ne, nepovedlo se nám vyslat varování. Lidé sem budou přilétat a umírat. Budou transformování v něco… v tu odpornou slizkou věc s lidskou tváří a vědomostmi toho, kýmž původně byli.
Nevěděla jsem o labyrintu chodeb pod povrchem.
Nevěděla jsem o něm až do chvíle, než jsem tam zemřela.
Grace četla v mysli.
Poslední vzpomínka ji uspokojila.
Pak zapátrala v té svojí.
Skupinka povstalců figurujících ve zdejší bezvýznamné válce nám padla za oběť jako první. Probudila nás ze stavu strnulosti a posloužila jako výborný zdroj živin.
Dobrý začátek nové existence.
Bytosti beze jména, tak nás nazývali a měli pravdu. Nemáme jméno, asi proto, že zde nebyl svědek, který by náš přílet zaznamenal a stihl nám nějaké dát. Nemáme potřebu se nějak pojmenovávat. Vstřebali jsme první z humanoidních životních forem – člověka, přizpůsobili mu svůj vzhled, pozvolna strávili lidskou kulturu, postavili městečko a informovali okolní světy o tom, že na K51, bezvýznamném světě, se právě usídlili lidé.
Je jedno odkud, prostě lidé, kteří sem tam potřebují malou výpomoc od svých druhů
 Jak jinak, lidé si mají pomáhat.
Předtím ale, v těch dlouhých a temných chodbách, které tu byly mnohem dřív, než se kdokoli o existenci nové skupiny lidských osadníků dozvěděl, pronásledovali jsme své oběti temnotou a ve sklepním bludišti udělali z jejich těl groteskní zrůdy a z jejich duší svoji potravu.
Jako skupinka jsme trvali na tom, že se o tomhle nikdy nikdo nedozví, proto jsme každého návštěvníka, ať už trosečníka hledajícího pomoc, nebo pátrací týmy hledající trosečníky, začlenili do své rozrůstající se rodiny. Nebo v případě nutnosti ukryli jejich těla tam, kde by je nikdo nehledal.
Dokázali jsme to.
Stali jsme se lidmi.
A musíme přežít za každou cenu!
 
Grace pohlédla na jeden z výklenků ve zdi. Strnulé ženské tělo pokryté jemnou vrstvou zlatavého slizu se na ni dívalo prázdnými očnicemi. Z tělesné schránky už nezbylo skoro nic, posledními zbytky se nakrmila docela nedávno, proto v městečku tak ráda viděla nové příchozí. Věděla, že zbude na každého a ještě se zrodí další tři nové bytosti.
Těšila se na to… osvěžení.
Ve vedlejším výklenku bylo teď regenerující se tělo nedávno zavražděného mladíka.
Bytosti smrt neznaly, jen stav mezi vědomím a nevědomím, takže když ho objevili, stačilo jen donést ho domů a počkat, až se probere.
Není nad to být doma, pomyslela si.
Další výklenky ukrývaly nelidská těla návštěvníků, jež čekali na svou šanci. Grace a ti v baru byli prozatím jediní bdící. A mnoho dalších výklenků stále ještě čekalo na obsazení. Bylo jich tu dost pro mnoho a mnoho budoucích návštěvníků.
A Grace přesně věděla, komu budou slušet další tři z nich.
 
***
 
Když se Daniel podíval na svou ruku, zjistil, že něco není v pořádku. Věděl, že toho dnes vypil celkem dost, aby měl halucinace, ale přeci jen mu to, co se s ním dělo teď, přišlo poněkud zvláštní. Zdejší pití, ať už to bylo cokoli, bylo opravdu silné a zabíralo rychle, ale aby viděl, jak se mu ruka mění v hromádku klepajícího se slizu, to bylo dost i na něj.
Nejhorší na tom všem ale bylo to, že nebyl sám, kdo to viděl.
 
Adamec prudce odstrčil stůl, u kterého do té doby seděli, a zadíval se na dvojici se kterou sem přišel. Daniel se před jeho očima měnil v něco… co ani nedokázal pojmenovat a Michal ležel opilý na zemi a smál se na celé kolo. Nejvíce k smíchu mu přišlo to, když si sundal obvaz z nohy a sledoval, jak se krev vytékající z jeho rány mění na rosol.
Ostatní hosté, zvláště pak Bak, jen přihlíželi a nehnuli ani brvou.
Když se za barem objevila Grace, Adamec vyskočil, sáhl po své zbrani a přiskočil k ní.
„Co se to tu, ksakru děje!“ vykřikl a chytil ženu pod krkem.
„Klid, kapitáne,“ řekla prostě. „Za chvíli bude po všem.“
Adamec jen zmateně zíral před sebe – na pět lidí sedících u svých sklenic a nevzrušeně sledujících transformaci. Přemýšlel nad tím, co právě řekla a nějak mu došlo, že jsou všichni tři v háji.
„A do prdele,“ vyslovil toho dne už podruhé, tentokrát nikoli udiveně. Sledoval, jak se dva muži pomalu zvedli od svých sklenic a sebrali ze země stále se smějícího Michala. Grace po něm, toho dne už poněkolikáté, jen loupla okem. Předposlední věc, které si všiml, bylo, jak ho táhli do skladu. A poslední věc, která po Michalovi zůstala, byla žlutá slizká cestička na dřevěné podlaze.
Mladý párek od baru se k ní hladově vrhl a než se kapitán vzpamatoval, měla Grace už zase čistou podlahu. Potom, jako by se nic nestalo, vrátili se opět na svá místa.
Zvedl se mu žaludek, ale nepřestával být ostražitý. Namířil na jednoho ze zbylé trojice a stiskl spoušť. Dívka na druhém konci baru se svezla k zemi. O vteřinu později i její přítel a pak i stařena stále ještě zírající do novin.
„To je zbytečné,“ prohlásila Grace a přešla k tomu, co zůstalo z Daniela. Sehnula se nad beztvarou louží slizu a láskyplně jej pohladila. Hmota se zavlnila, jako by v odpověď a pak se vrátila do své původní nehybné podoby.
Adamec sledoval neuvěřitelné. Gracein obličej se změnil, na okamžik úplně zmizely její lidské rysy. Na chvíli splynula s tím, co kdysi bývalo Danielem a když se pak opět změnila v člověka, šťastně se usmála.
„Mám vás pozdravovat, kapitáne.“
Zbylá tři těla se změnila do své původní konzistence a vlníce se, doplazila se k Danielovi, zanechávajíce za sebou lidsky krvavou a nelidsky slizkou stopu. Než se kapitán nadál, stáli před ním všichni opět jako lidé, nezraněni a čekající na to, co se bude dít dál.
 
***
 
První co spatřil, když se probral, byly obličeje jeho společníků. Michal s Danielem se na něj přátelsky usmívali.
„A je to,“ řekl Daniel. „Netušil jsem, že to bude až takhle skvělé,“ protáhl se. „A to jsem se na začátku vážně trochu bál.“
„Že vám to ale trvalo,“ poplácal ho Michal po rameni. „Musíme toho ještě hromadu zařídit, kapitáne.“
„Co zařídit?“ Adamec si protřel oči a vyšel z výklenku. „Neuvěřitelné,“ zadíval se na své ruce. „Jsou lidské, ačkoli vím, že vlastně lidské nejsou. Nic už není takové jako dřív.“
„Především schovat naši loď a hlavně poslat zprávu na Zemi,“ pokračoval Michal, nevšímajíc si jeho fascinace nově nabytým lidstvím, přestože se on před chvílí choval stejně.
„Zprávu?“ nechápal kapitán.
„ZPRÁVU, SOS“ dodal významně Daniel a všichni tři se od srdce zasmáli.
„Jedno mi ale není jasné,“ prohodil Adamec. „Co způsobilo tu přeměnu?“
„To je jednoduché,“ usmál se Michal. „Gace musela něco namíchat do pití, ne?“
 
***
 
Na vesmírné lodi Toulavý kocour začal nový den. Kapitán ospale mžoural do letového plánu.
„Tak co,“ prohodil směrem k prvnímu důstojníkovi, který před chvílí nastoupil do služby, „kam dneska?“
Mladík, aniž by se zamyslel, vzorově odpověděl. „Dnes je na programu zastávka na dvou místech, pane. K19, kde vyložíme dva pasažéry a K51, odkud přišlo to SOS, pane.“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář