Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lehce iracionální, dostatečně inteligentní

 

Věnováno Honzovi, mladšímu bráškovi, který je už ale nějaký ten pátek dospělý
 
Řeknu vám, není lehké být zázračným dítětem. A ještě těžší je, když přes všechno co uděláte, si to o vás okolí nemyslí. Já ale přesto věřím, že jsem ve své době byla vážně dobrá. I teď, po tolika letech ve vězení.
Jen prostě nedokáži přijít na kloub záhadě, která stála u zrodu našeho projektu. A co? Všechny důležité objevy se přeci dějí náhodou…
           
Začalo to, když mi bylo dvanáct let. Musela jsem být něčím zvláštní, jinak by mě pár, který se o mě staral od chvíle, co jsem vylezla z recyklátoru, do té školy nedal.
Abyste rozuměli, jsme strašně úsporná společnost. Jak někdo zemře, jeho schránka zmizí v recyklační komoře, z níž po nějaké době vyjde nový tvor. Po narození, jak vás možná okamžitě napadlo, v nás ale nezůstávají vzpomínky právě zlikvidovaných schránek, takže myslet si, že jsem své schopnosti zdědila, je pitomost. Recyklátor využije hmotu starého těla, která projde třídícím procesem. Veškeré buňky jsou zkontrolovány, přebrány, většina vyhozena, čili pochopitelně zůstane méně použitelné hmoty.
A tak se rodí malé děti.
 
Po úspěchu mého školního projektu, který mě pak odsoudil do vězení, se můj vznik považoval za chybu systému. Nikoho v mé době nenapadlo, co já uvedla do praxe už ve dvanácti letech. Všechny recyklátory byly tehdy rozebrány, analyzovány a zase složeny dohromady. Bez výsledku. Mnohem větším průšvihem, myslela jsem si, budou děti, které z nich po těch opravách vylezou. Technici, kteří na příkaz Rady tu akci prováděli, byli většinou pěkně naštvaní. Jak jsem řekla, jsme úsporná společnost a ta úspora platí i pro výdej energie při jakékoli činnosti.
Po čase vznikla generace podivínů, kteří šli, pravda trochu kreativněji v mých stopách. Uznat chybu v recyklátorech by vyžadovalo další jejich rozebrání a riskování podobných chyb v další generaci. Jednoduše se rozhodlo, že tihle v klidu dožijí.
Mě ale z vězení nepustili.
 
***
 
Samec a samice, kteří se o mě starali, byli průměrní. Dokázali stvořit tak jednu, dvě hvězdy s několika planetami. Ale všechny ty světy byly holé, suché, sem tam s náznakem oceánu. Ale v něm pusto a prázdno. Až já jsem přišla se vzorcem pro živé bytosti. A přitom to všichni ti chudáčci měli přímo pod nosem…
Napadlo mě to jednou ve škole, když jsme předváděli svoje projekty. Můj spolužák Honza, chlapec s černou kůží od toho jak formou pokusů a omylů, většinou omylů, tvořil hvězdná dvojčata, na jejichž několikanásobnou radiaci si musel pochopitelně vypěstovat více pigmentu, se po prohlášení, že jeho úkol není hotový, rozplakal a jednu hvězdu zničil. Během chvíle prošla celým stádiem vývoje, zkolabovala, zničila svou společnici a pak vytvořila trhlinu v prostoru.
Za Černou díru dostal jedničku, ale učitelka mu doporučila, aby si příště vybral něco barevnějšího.
Honza se opět rozplakal a já ho tehdy doprovodila domů. Cestou jsme rozebírali jeho postupy a toho odpoledne vznikl teoretický nápad na něco, čemu jsme pak hrdě říkali Časová červí díra.
           
Normální červí díry už uměly dvě generace před námi. Tunely spojovaly dvě odlehlá místa v prostoru a jejich tvůrci si tímto způsobem krátili i cesty do školy.
Lenoši, líní.
Ovšem to, nač jsme přišli s Honzou, se nejmenovalo Časová červí díra pro nic za nic. Začalo to tím, že jsem vytvořila planetu s oceánem.
„Klasika, to zvládne i mrně,“ smál se Honza a půjčil mi jednu svou hvězdu. Postupně jsme přidali i další planety, různě velké, některé s atmosférou. Plynové obry jsem udělala já a ten název se hned vžil. Honza měl zase jednou blbou náladu a z nedokončených světů zůstaly v naší soustavě jen asteroidové pásy.
Nechali jsme to tak.
           
Naší Časovou červí díru jsme otevřeli na první planetě. Bylo tam vedro jak v peci, šílená věc. Špatně se nám tam soustředilo na práci, a tak jsme začali po naší soustavě cestovat. Mysleli jsme, že jen v prostoru…
Druhá planeta byla bezvadná. Ne moc velká, atmosféra obsahovala kyslík. Do jedné z těch bublajících louží, které Honza vytvořil, jsem hodila trochu buněk z recyklátoru. Zazubila jsem se na něj, když přišel na to, že jsem je ukradla. Nekomentoval to a přešli jsme na další dvě planety, kde jsem udělala to samé.
 
***
 
„Dlouhodobej pokus, říkáš?“ Zeptala jsem se jednou.
Honza seděl za stolem, na zdi za ním obrázek poslední dvojhvězdy, která se mu povedla, vedle v místnosti náš pokus. „Hm, jo. Mělo by nějakou dobu trvat, než zjistíme, co vznikne z těch buněk. Něco asi jo, protože se přirozeně rozmnožily. Snímač hlásí nějaké změny. Bylo by fajn vědět, co z toho bude.“
„Jdem se mrknout,“ navrhla jsem a okamžitě jsme vyrazili. Jenomže když jsme z první planety přešli na druhou, trvalo nějakou dobu, než jsme se vzpamatovali. Od poslední návštěvy, tedy té včerejší, se zvýšila gravitace. Abych mohla normálně jít, musel mě Honza podpírat.
Také s nebem se něco stalo. Složení atmosféry se změnilo, obloha se zatáhla a z hustých, nízko visících hnusných mraků, které bych nevymyslela ani ve stavu nejhlubší deprese, věčně pršela kyselina.
Chvíli jsem spolužáka podezírala ze sabotáže, ale nechtěla jsem, aby si to bral osobně, tak jsem pomlčela. Vlezli jsme do tunelu a na třetím světě málem dostali šok.
 
„Vypadají jako my,“ řekla jsem nejistě při pohledu na čtyřnohé tvory poskakující po větvích stromů, živících se plody a neustále… „Co to dělají?“
Honza mi vysvětlil, že k rozmnožení nepotřebují recyklátor a že jejich mláďata po nějaké době, které předchází chvíle neuvěřitelného fyzického vyčerpání, vylezou z těl samic.
„Aha, zajímavé,“ řekla jsem a věnovala se dalšímu pozorování. „Přední nohy vypadají skoro jako ruce. A hele! Oni je i tak používají!“
Honza zrovna sledoval jednoho samce, jak se houpe na větvi, když dostal šílený nápad. Zatřásl stromem, na němž se zvíře pohupovalo, nebo spíš neopatrně viselo a pak se bavil tím, že sledoval, jak spadlo, bezradně běhalo kolem stromu a nevědělo jak na něj opět vylézt. Ostatní tvorové začali vřeštit a my, v záchvatu náhlé dětské radosti, začali třást stromy jako šílení. Neskončili jsme, dokud všechna zvířata nebyla na zemi.
„Stejně byste jednou sami slezli!“ Křičel Honza na adresu zvířat. Ta mu ale nerozuměla.
 
„Huu vuuááá! Hu hu, hrrrr!“ Zařval samec a celá skupina se uklidnila. Pak se jeho pozornost zaměřila na nás. Přišel ke mně, hnědýma očima mě přeměřil od hlavy k patě, zase zařval, tentokrát podstatně silněji, postavil se na zadní a chvíli se mlátil do hrudi. Stála jsem bez hnutí, neměla jsem mu co říct.
Pak začalo pršet a zvířata zase propadla hysterii. Samcovo vřeštění na ně už neúčinkovalo. Běhali jako šílení, někteří se stavěli na zadní a předními tlapami se chytali za hlavy. Většina z nich na zadních zůstala, asi zjistili, že když jsou vyšší, dál dohlédnou.
Vyřešil to Honza, který přišel k samci, zařval stejně jako prve on a ukázal do dálky k jedné jeskyni. Temně zející otvor vypadal jako jeho domácí úkol s černou dírou a zvířecí samec nějak pochopil, že tam má svou skupinu odvést a přečkat déšť.
A tak zvířata vyrazila, my celkem nic nezjistili, a protože nás déšť také docela otravoval, vydali jsme se na další planetu.
           
„To jsme si pomohli,“ pronesla jsem unaveně, rozhlédla se po okrové pláni a nakopla nejbližší kámen. „Zima tu je, všude sucho. Tenhle svět ztratil většinu atmosféry, vodu abys hledal někde pod zemí, a zeleň už to tu nepamatuje asi tak miliardu let,“ brblala jsem poněkud sklesle. „Vždyť jsi říkal, že tu byla voda?“
„Taky byla. Asi… se vypařila, nebo co?“ nechápal Honza. „Řekl bych, že někdy v době, kdy to zabalila i velká část zdejší atmosféry.“ Jediné co ho napadlo, bylo znovuotevření našeho tunelu, kterým jsme se vydali zpět na třetí planetu.
A někdy v tom okamžiku jsme náš objev pojmenovali právě Časová červí díra.
           
Stáli jsme ve stejném lese, v němž žila ta velká zvířata, ale když jsme se dívali k horám, spatřili jsme jen skupinu tvorů bez srsti, trochu zahalených kožešinami zvířat, v doprovodu zvířat ještě živých jak pobíhali po prostranství před jeskyní. Bystré smysly mého spolužáka zjistily, že ona zvířata, která jsme tu viděli posledně, prošla vývojem a tohle se z nich stalo.
A moje smysly mi zase říkaly, že se to z nich nemohlo stát za tu krátkou dobu, co jsme byli pryč. Nějak, nevěděli jsme jak, ale bylo to jediné logické vysvětlení, nás to přeneslo časem do budoucnosti. Honza si dal okamžitě všechno dohromady a zajásal nad tím, jak mi rychle dokázal objasnit změny vývoje jak těchto zvířat, tak druhé a čtvrté planety.
Jestli se dostaneme zpátky, nás netrápilo. Vlastně… to v tu chvíli naše bystré smysly vůbec nenapadlo…
 
Sledovala jsem skupinu samců. Právě zabili nějaké velké chlupaté zvíře a začali kolem jeho zdechliny poskakovat a křepčit.
Alespoň, že už tak neřvou, napadlo mě. Pak jsme celý den a noc proseděli ve křoví a pozorovali tvory. Tohle bylo něco víc, než jen domácí úkol, říkali jsme si a snažili se zapamatovat si co nejvíc detailů.
Uprostřed noci dostal Honza hlad a šel se zeptat, jestli jim nezbyl kus masa. Moje protesty, že to vážně není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jako vyšší forma života zasahuje do vývoje té nižší, nebral vážně.
Vrátil se k ránu a po strašlivém fyzickém vyčerpání prospal půl dne.
 
„Na těch samicích něco je,“ prohlásil, když se k polednímu probudil. U jeskyně bylo ticho, všichni ještě spali. Honza mi pak vylíčil podrobnosti své návštěvy.
„Zadělal jsi na průšvih,“ řekla jsem pouze.
„Ne, kdepak,“ protáhl se a na chvíli mi připomněl zvířecího samce. Stál vzpřímeně, protahoval si končetiny a masíroval si hruď. Díky bohu neřval.
„Jak tohle vysvětlíš. Ježiš, jak tohle dopadne,“ bědovala jsem.
„Přeci jsem nemohl dopustit, aby to byl jen tvůj nápad. Dobře, přispěla jsi první. Život vznikl a vyvíjel se. Jenomže mně se furt zdálo, že jsme na něco zapomněli, a když jsem dorazil do jeskyně, tak mi to došlo.“
„Výměna genetického materiálu mezi druhy není vyzkoušená!“ Zaúpěla jsem opět.
„Teď už je,“ rozchechtal se divokým smíchem a já otevřela tunel na čtvrtou planetu.
„Co se projít?“
Souhlasil.
 
***
 
„Říkám ti, že je to pitomost! Život na bázi křemíku jsem sem nedal!“ Bránil se Honza a já mu nevěřila. Zastavili jsme se u takového pěkného stupňovitého srázu. Výhled byl boží. Jako by planetu někdo uprostřed natrhl. Dlouhé údolí se táhlo kam až naše oči dohlédly. Terasovité skalní výčnělky, po nichž, kdybychom chtěli, bychom klidně mohli slézt až dolů, padaly do hlubiny pod našima nohama. Vysoké okrové zvětralé skály poznamenané erozí, která odhalovala jejich vývoj jako letokruhy stromu, mlčely.
Celou cestu jsme se ale hádali, takže jsme tu nádheru ani nemohli pořádně ocenit.
„Já taky ne, nic takového by mě ve snu nenapadlo,“ trvala jsem na svém.
„Tak kdo to sem dal? Jako co ti to připadá? Třeba se nám některý ze spolužáků naboural do projektu,“ zauvažoval a podezíravě pozoroval malé mechanické cosi, šinoucí se po povrchu směrem k nám.
Přidřepli jsme do písku a chvíli to pozorovali.
A ono to pozorovalo nás.
Dva pojízdné pásy zanechávaly za strojem neznatelné stopy. Honza iniciativně, podotýkám, pěkně blbě iniciativně přiskočil blíž a rukávem smetl prach z destiček, které až nápadně připomínaly solární panely. Pochopili jsme, že to jezdí na sluneční energii a svým činem Honza tedy vydatně přispěl k delší životnosti stroje. Samočistící mechanismus to podle nás nemělo a nejspíš to neumělo ani známou oklepávací sekvenci, kterou jsme kdysi převzali od již vyhynulých tvorů, známých jako psi a právě aby se prodloužila jejich životnost, efektivně ji zakomponovali do mechanismů všech takovýchto strojů.
Honza zavtipkoval, když si představil, že by se to při ní pravděpodobně asi rozpadlo. Mechanické cosi vypadalo chatrně, což bylo asi jediné, co jsme dokázali říci s jistotou. Pořád nám nebylo jasné, co to tam dělá, nebo kdo to tam dal.
Po Honzově očistě nabraly události nečekaný spád. Stroj se zastavil, zašramotil, zavrčel, pak se celý přenastavil a začal zkoumat naše okolí. Až pozdě jsme pochopili, že spíše nás. Honza rozvinul teorii o prvním kontaktu s cizí formou života, načež já se mu samozřejmě vysmála. Můj společník uchopil stroj do rukou a nadzvedl jej asi metr nad povrch. V očích mechanické bestie se rudě zablesklo, chumel komunikačních antén se výhružně naježil a nedávno perfektně vyleštěné solární panely začaly Honzovi do očí vrhat nesympatická prasátka.
Honza se zadíval do umělých zornic.
Umělá očka se přimhouřila a v mozku stroje se zrodila nebezpečná myšlenka na pomstu. Jakmile si stroj uvědomil svou existenci, začal se učit geometrickou řadou a zahájil simulaci útoku.
V té chvíli ale Honzu výzkum omrzel a posadil cosi zpět na zem.
„Jako co mi to připadá? Jako co…,“ opakovala jsem jeho slova. „Připadá mi to jako pojízdná malá věc, která tu dlouho jezdit nebude,“ dupla jsem do prachu a zadívala se na okrovou oblohu. Na mechanického společníka jsme dočista zapomněli. „Stejně je ale škoda, že tu náš pokus se životem nevyšel.“
„To mi povídej,“ ušklíbl se a já přesně věděla, na co myslí.
„Na ty samice zapomeň!“
Pak nám nad hlavou přeletěl obrovský černý stín. A když loď přistála, bylo zle.
           
***
 
Vzala jsem to na sebe.
Seznam obvinění byl děsně dlouhý, už si přesně nevybavuji, co všechno mi přečetli. Bylo jich pět, četli dlouho, mračili se a Hlavní Radní dokonce řval. Připomínal mi toho zvířecího samce a já bych v tu chvíli dokonce řekla, že ten zvířecí vypadal líp.
Jediné, co mi nedokázali přišít, byl vznik nové, dokonalejší větve těch tvorů. Došlo mi, že jsme jim vlastně ani nedali jméno. Věděla jsem naprosto přesně, jak k tomu došlo, ale Honzu jsem nepráskla. Nemusela jsem, přišli na to sami, protože si, pitomec jeden, jako svůj další domácí úkol vytvořil simulátor a zkoušel svůj pokus se samicemi opakovat. Jeho výmluvy, že se jen snažil přijít na způsob jak ušetřit energii pro recyklátory, mu neuvěřili. Na ekologické projekty podle nich prý ještě nedozrál ten správný čas.
Na druhou stranu byl určitě hrdý, že se hlavně díky němu náš pokus vydařil. Potomci skupiny samic, které onehdy podrobil důkladnějšímu pozorování, se během strašně krátké doby rozmnožili po celé třetí planetě našeho projektu. Původní větev, tedy na, na jejíž vývoj jsem zadělala já, vymřela nějak v průběhu, celkem nezajímavě.
 
„Chápete, že jste způsobila časový průšvih?“ Zeptal se Hlavní Radní a mně trvalo nějakou chvíli, než mi došlo, že mluví o naší Časové červí díře.
„Chápu, ale nebyl to úmysl,“ hájila jsem se. „Kdybych věděla, co všechno se může stát, pane, vážně bych…“
„Nemáme nic proti kreativnímu myšlení našich nejmladších,“ začal zvolna. „Ale zaprvé, ukradla jste genetický materiál z recyklátoru!“
A jéje.
„Způsobila jste vznik nového druhu, to úmyslně!“
„To přiznávám,“ přiznala jsem.
„Ten váš časový tunel nadělal pěkné zmatky a my museli váš projekt sledovat. Nemohli jsme jej přerušit, když jste byli uvnitř. Přeci jen, zabít děti se nám nechtělo…“
„Děkuji,“ poděkovala jsem a přála si splynout se studeným kamenem lavice, na kterou mě posadili. Popravdě jsem si přála i vypadnout, protože mě z toho začínal studit zadek, ale nemohla jsem to nikomu říct. Brali by to jako urážku a provokaci, a možná bych dostala i trest smrti.
A tak jsem tiše trpěla.
„Vlastně je ta časová věc docela zajímavá. Vědci ještě nepřišli na to, jak jste to udělali. Cestování po planetách jednoho projektu a sledování jejich vývoje díky precizně propočteným skokům tak, aby pozorovatel stihl zaznamenat pokud možno veškeré zásadní body a nejzajímavější mezníky vývoje druhu, nás nadchl.“
Kdybych jen věděla, jak jsme to udělali.
Neřekla jsem ani slovo a Radní pokračoval.
„Představte si ale naše dilema. Když už jsme se smířili s tím, že jste vytvořili vnímající bytosti schopné vlastního vývoje, tak vás jejich stroj zaznamenal na čtvrté planetě vašeho projektu…“
„To byla ta křemíková věc?‘
Tak Honza to tam fakt nedal, páni!
A ono nás to vidělo, jé!
Radní přikývl.
„Je mi to líto.“ Chtělo se mi brečet.
„Vývoj vašich bytostí se v tom okamžiku změnil. Na čtvrtou planetu vašeho projektu poslali víc takových strojů. Ty tam všemožně šmejdily a pátraly po tom, co ty bytosti nazývají mimozemský život.
„Ale nic nenašli, vždyť jsme přeci odešli a na té planetě se pokus se životem nevydařil,“ oponovala jsem mu.
„To sice nenašli, ale to je nezastavilo. Rozhodli se prozkoumat celou soustavu a nejen na některých planetách vytvořili základny. Abych se přiznal,“ přiznal se Radní a šibalsky se usmál, „občas si do vašeho projektu zajdu, abych viděl co se děje. Je to nesmírně zajímavé.“
„Necháte to pokračovat?“ Zeptala jsem se na to nejpodstatnější, co jsem vlastně chtěla vědět. Bylo mi jedno, co mi udělají, chtěla jsem jen, aby náš pokus, jak se to stalo v minulosti s mnohými dalšími, nezrušili.
Radní pak odhlasovali, že pokus nezničí. Všechny je to hrozně zaujalo. Vlastně to zaujalo celou naši společnost, která musela vymyslet pro pozorování pořadník. Vidět to chtěli všichni, ale bylo riskantní, hlavně proto, že se nevědělo jak vytvářet další Časové červí díry. Riskovalo by se zničení projektu a bůhvíčeho všechno ještě.
 
Dostala jsem doživotí s občasnými návštěvami v našem projektu. Nesměla jsem ale zasahovat do vývoje těch bytostí, takže když se v průběhu několikrát málem vyhladili různými válkami, mohla jsem jen sledovat.
A brečet.
Bylo mi jich strašně líto a byla jsem naštvaná na Radu, protože mi nedovolili je postrčit vpřed mírovou cestou.
Po každé takové vyhlazovací katastrofě se ale dokázali velmi rychle rozmnožit. A tehdy dostal Honza zelenou pro různé ekologické projekty.
Byli jsme svědky vzniku kolonií na čtvrté planetě. A pak přišli na řadu mí plynoví obři. Musela jsem si nadávat, že jsem je udělala tak dobře, trvalo několik generací, než bytosti osídlily jejich měsíce a než vynalezly materiály, které jim dovolily přežít i v prostředí s tak vysokým tlakem a radiací.
Ale nakonec to zvládli.
 
„Napadlo mě,“ řekl mi jednou Hlavní Radní, „že jste jim vlastně ani nedala jméno.“
„To máte pravdu,“ zauvažovala jsem.
Stáli jsme zrovna nad projektem a dívali se na stavbu těžební kolonie v pásu daleko za soustavou, když jsme zpozorovali něco divného.
„Jsou roztomilí,“ řekl Radní zamyšleně.
„Co to tam dělá?!“ Zaměřila jsem svou pozornost na neznámé těleso, které jsem rozhodně nevytvořila. Blížilo se k soustavě a vypadalo to, že zpomalí až tam. Radní zpozorněl.
„Někdo asi naboural váš projekt. To se stává.“
„Ale to nejde!“ Vyjekla jsem bezradně. „To jsou další bytosti, nepochybně vytvořené v jiném projektu. Co se stane, když se to smíchá!?“
„Takže tu máme další možný scénář vývoje,“ zaradoval se. „Jsem zvědav, jak to teď bude pokračovat.“
Mně ale stále vrtalo hlavou, jak jim budu vlastně říkat. Radní měl pravdu, jsou roztomilí. „Sice lehce iracionální,“ řekla jsem nahlas.
„Ale dostatečně inteligentní, aby si se vším poradili,“ snažil se mě uchlácholit Radní. „I s těmi novými bytostmi.“
„Už to mám!“ Vykřikla jsem, zasažena náhlým přívalem tvůrčího umu. Opakovala jsem poslední část našeho rozhovoru: „Lehce iracionální, dostatečně inteligentní.
Budu jim říkat LIDI.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mám tě rad sestro.

(Bratr, 15. 10. 2013 19:16)

Děkuji, baví mě všechno co napíšeš. Občas bádám nad tím, jak takový jelitko dokáže vymyslet všechno tohle.:-)

Re: Mám tě rad sestro.

(Sestra, 15. 10. 2013 20:34)

Dobřeééé. Dík, tyjo :). Taky Tě mám ráda, sourozenče nejmladší.