Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj skutečný život

6. 3. 2012

 

Vysoký, hubený padesátník s kulatou hladkou tváří, hnědýma očima, řídkými šedými vlasy a klidným měkkým hlasem, přesně takovým, jaký se dá od psychiatra očekávat, za mnou chodí třikrát týdně, vždy v pondělí, ve středu a v pátek.
Třetí den nezapomene přinést velkou mléčnou čokoládu. Ne nějakou lacinou náhražku, ale nešizenou, více jak čtvrtkilovou, na jazyku se rozplývající sladkou dobrotu. Pokaždé ji opatrně rozdělá, položí na stůl, jenž nás při našich rozhovorech odděluje a nabídne mi.
Miluji ji, doslova a snad právě proto si nikdy nevezmu. Snažím se ignorovat jak čokoládu, tak doktora. Jenomže on je neúprosný a nenechá se.
Když odchází, říká vždycky:
„Já vím, sníš si jí až v pokoji, dobře tedy.“
Hezké, říkat té odporně páchnoucí díře, kde se nikdy nezhasíná pokoj, řeknu si v duchu a vrhnu po něm nasupený pohled.
Čeká to. Pohled mlčky opětuje. Ne tak nasupený, spíš chápavý, což mě ještě víc naštve a pak jednoduše odejde.
Pro mě vzápětí přijde zřízenec – muž ještě starší, než doktor, aby mě odvedl do pokoje, kde přemítám nad tím, co všechno jsem mu opět navykládala.
Nebo spíš neřekla.
 
***
 
„Nemluvte o tom jako o něčem, co jsem si vymyslela! Bavíme se tu o mém životě, jasné?!“ praštím pěstí pravé ruky do šedé naleštěné desky masivního stolu a mírně se nadzvednu ze žídle. Doktor sedí nehnutě, ve tváři stále stejný výraz profesionální hluchoty. Napadne mě, jestli je vůbec schopen tvářit se i nějak jinak.
Vím, že to umí.
Třeba slastný pohled, který mi věnoval, když jsem se při jednom z našich nedávných sezení neudržela, přeskočila stůl a vrhla se na něj. Ani ne za pět vteřin se po mě sápali dva zřízenci, kteří mě vlekli z místnosti. Ohlédla jsem se po doktorovi, jenž po celou tu dobu mlčel jako ryba a on… se usmíval. Smál se mi do obličeje a to ve mně probudilo další vlnu zlosti. Kopala jsem kolem sebe, křičela, ale nebylo mi to nic platné a on… si to uvědomoval stejně jako já potřebu mu zakroutit krkem.
Nebo ten, kterým mi dával najevo, arogantní parchant, že jsem tu jen proto, aby na mě mohl dělat ty svoje psychotesty, krmit mě práškama a přehlížet moje potřeby, zato ale dokonale uspokojovat ty svoje.
Naslouchá mi, to jistě, ale dělá to proto, aby měl co zapsat do zprávy, ne proto, aby mi skutečně pomohl, myslím si. Ne, jsem o tom přesvědčena, protože někdo, kdo mi ubližuje fyzicky, nemůže pomoci mé mysli, ani kdyby se snažil sebevíc.
Nestojím o jeho pomoc a snad právě proto jsem odsouzena k tomu, že se ze svého stavu nikdy nedostanu.
Nakonec, kdo říká, že chci právě tohle?
Jenomže když nebudu chtít, když se nevyléčím, zůstanu tu navždy k jeho… potřebám. A to mě děsí.
 
„Dobře, Alice, nerozčiluj se. Samozřejmě, je to tak skutečné, jak si přeješ a pokud si přeješ, bude to skutečné i pro mě. Jen mě tím musíš provést,“ řekne klidně, podepře si hlavu oběma vrásčitýma rukama a chvíli mě mlčky pozoruje.
Nesnáším ty ruce! Pěstěné, přesto špinavé stejně, jako jeho duše.
Proč? Proč mi proboha někdo z ostatních – ze sester, zřízenců, nebo návštěv, nepomůže?
Proč ho nezastaví, když za mnou třikrát týdně chodí? Proč mě nikdo nezachrání, když křičím bolestí a hrůzou, když přidušena vahou jeho těla lapám po dechu, unavená, když mě uplácí čokoládou, když…
Sleduje, jak si opět sedám a rezignovaně skládám ruce do klína.
„Tak dobře, souhlasím, ale mám jednu podmínku.“ Nečekám na odpověď. „Necháte mě mluvit. Pokud se budete chtít na něco zeptat, prosím, ale nebudete mě zbytečně přerušovat nesmyslnými otázkami.
„Domluveno,“ řekne opět s klidem profesionála a dokonale skrývanou zvědavostí, kterou nesmím odhalit. Kdyby se tak stalo, přestala bych mu věřit a on by pak přeci nemohl vést svůj výzkum poruch osobnosti.
„Máš mé slovo,“ ujistí mne znovu a z čokolády přede mnou odlomí celou jednu řádku. Naskládá si jednotlivé kostičky do dlaně a postupně je sní.
Zaskočí mě to. Ještě nikdy to neudělal.
„Nuže, Alice, vyprávěj mi o tom místě.“
 
„Můj svět, moje pravidla. Vše se děje jen proto, že chci, aby se to dělo, ne proto, že existují přírodní zákony, pravidla společnosti a nařízení, nesmyslné vyhlášky, úředníci, peníze a lidé, kteří mi neustále něco přikazují… Tohle všechno nepotřebuji, proto to není.
Můj svět není velký. Je to v podstatě jen jeden pokoj v jednom domě – v tom, ve kterém jsem vyrůstala.
Malé dítě s velkou představivostí, říkávali moji rodiče pokaždé, když mě viděli ležet na trávníku před domem a dívat se do nebe – do neskutečně modrého nebe plného beránků. Kolem vonělo léto, ze všeho sálal žár. Povídala jsem jim o tom, co všechno se dá přečíst z mraků, že i spadané listí vypráví své příběhy, a když přijde čas, tak i chladný podzimní vítr přichází proto, aby nás pouze připravil na zimu, ne aby nás obtěžoval.
A sníh! Ty nádherné kupy vloček spojených v jednu celistvou masu ledové nádhery. Hromady tiše se krčící pod kostnatými pahýly opadaných stromů, v tuto dobu pravidelně spících. Ne mrtvých, ale pouze čekajících na jaro, na probuzení.
V tom domě jsem zůstala až do svých dvaceti let – doteď, přestože mi všichni – rodiče, přátele, dokonce i vy tvrdíte, že teď už žiji jinde, že nemám přátele a dokonce ani rodinu. Takže… mám pro vás překvapení. Není to pravda.“
Doktor stále mlčí a naslouchá. Mezi prsty se mu rozpouští další kostička čokolády.
„Jednopatrový dřevěný dům s většinou oken vedoucích na západ,“ pokračuji. „Miluji západ slunce, obzvláště… na podzim.“
Na podzim před pěti lety se její otec zabil při nehodě, poznamená si do zprávy a poslouchá dál. Bříška ukazováčku a prostředníku jeho pravé ruky pokrývají sladké a lepkavé flíčky.
„Výhled z mého pokoje je úžasný. Vede do zahrady ovocných stromů. Jsou tam skoro všechny, na které si jen vzpomenete. V dálce šumí řeka a daleko za ní se zelenají lesy, zarostlé kopce s oparem mlhy. Je to nádhera, když zapadá slunce, když si vítr pohrává se spadanými listy, když se nebe pokryje červánky a když mohu vyběhnout ven a ve vší té kráse tančit, doprovázena jen šuměním větru - překrásnou podzimní symfonií.
 
***
 
Probouzím se několikrát za noc. Mám noční můry. Trpím jimi už pět let, už od té doby a možná ještě chvíli před tím.
Doktor říká, že je to následek duševního otřesu, který jsem tehdy utrpěla – nějaké události, o které prý nechci mluvit, vědomě ji potlačuji, nebo si ji, přestože se dle jeho názoru stala, vůbec nepamatuji.
Jenomže já mu říkám všechno, co vím. Nic neskrývám, ale jemu to nestačí. Nevěří mi.
Ujišťuji ho, že se mi nic špatného nestalo ani před pěti lety, ani nikdy jindy.
 
***
 
Pavučina. Hnusná, na prsty se lepící šedá pavučina. Je pokryta prachem a uprostřed ní sedí obrovský černý osminohý pavouk a vyčkává.
Sleduje kořist – mouchu, která se před chvílí chytla do jeho pasti. Nezbývá jí nic jiného, než prostě zemřít. Jenomže ještě před tím, než se to stane, chvíli před tím dlouho a toužebně očekávaným okamžikem, kdy moucha naposledy bzikne a zemře, se pavouk přiblíží a sám ukončí její trápení tak, aby si ona uvědomila, jak bolestivý a nepřirozený konec ji čeká a on, aby si to maximálně vychutnal.
Opírám se o slizkou stěnu tmavé vězeňské cely, velikosti asi tak dvakrát tři metry a bojím se pohnout. Napříč místností – z jednoho tmavého kouta do druhého, proběhne velká šedá krysa.
Okno je vysoko v protější stěně a je tak malé, tak zatraceně malé, že i přesto, že se snažím, nezahlédnu nic, než zatažené nebe ve dne a matné záblesky hvězd v noci.
Hvězdy. Miliardy sluncí tam venku. Chci jít za nimi. Zemřela bych, přesto mě to láká. Nekonečná propast vesmíru je snesitelnější, než ta v mé duši.
Rozhlédnu se po místnosti hledajíc alespoň nějakou matraci, na kterou bych se mohla natáhnout. Jsem strašlivě unavená, ale při pomyšlení na běhající krysy se bojím i posadit. Jenomže únava mě přemůže zrovna v okamžiku, kdy se ke mně blíží opět jeden z těch odporných hlodavců. Najednou prostě sedím na studené zemi, nohy pokrčené, hlavu opřenou o kolena sleduji, jak se blíží.
Je obrovská a její oči žhnou ve tmě zelenkavým chtíčem, neukojenou touhou po mém strachu, křiku a bezmoci. Zastaví se u špiček mých potrhaných bot a chvíli je očichává.
Nehýbám se.
Pak se ale z koutů kolem mě – úplně ze všech a naráz, ozve zašustění. Desítky párů chladných nožek malých vetřelců spěchají ke mně.
Nemůžu to vydržet. Střídavě hledím k malému oknu kdesi nad mou hlavou a rozhlížím se, čekajíce útok, bolestivé kousnutí, pach krve.
Přidušena strachem, budu se bát křičet.
Nikdo to neví.
Nikdo o tom nesmí vědět.
Nikdy a nikdo nesmí přijít na to, že se bojím, když přicházejí do mého pokoje uprostřed noci a působí mi bolest. Přesto všechno chci vykřiknout doufaje, že je tím zaženu, ale nemůžu.
Snad ze strachu, snažím se zakrýt si ústa. Když se ale zadívám na své ruce, vidím jen kostnaté pařáty, nelidské, přesto moje. Konečky prstů špinavé od něčeho tmavého a lepkavého.
Místností se line sladká vůně čokolády.
 
Potom se mi zatočí hlava, upadnu do temnoty zapomnění.
 
 
***
 
Bolí to, tak to bolí. Jenom nevím, jestli jen hlava, nebo i celé tělo. Asi oboje. Slyším ženský pláč a křik muže a cítím krev, svojí krev.
„Nesnaž se volat policajty!“ křičí muž. „Ta malá čubka mě vyprovokovala, tak si nech ty kecy a sakra, postarej se o ni!“
Žena se blíží. Slyším kroky a její tichý pláč. Cítím chvějící se dotek její ruky na mém těle. Je jiný, než ten před tím.
V dálce kdosi startuje auto. V hlavě mi duní hudba. Pak auto i hudba mizí.
„Holčičko moje,“ šeptá a třesoucími se prsty se mě dotýká, opatrně, jemně. Úleva je jen dočasná. Vím, že ať je mateřský dotek sebeléčivější, nic nemůže zhojit mou malou, stále dětskou mysl, která ještě tak docela nechápe, co se právě stalo.
 
***
 
„Doktor se usměje. Tvář starce, kterého si pamatuji, se mění v obličej mladého muže. Takového bych jednou chtěla poznat. Vysoký, pohledný elegán.
Jeho ruce jsou jemné a jeho hlas, střídá se s hlasem mé matky, která sedí u mé postele. Ujišťuje ji, že budu v pořádku, že jsem překonala trauma, že se z toho dostanu.
Věří mu a on pak řekne tu větu:
„Teď už o tom můžeme mluvit. Konečně sis připustila, co se ti stalo a to je to nejdůležitější,“ usměje se.
„Ano,“ řeknu tiše. „Konečně jsem si připustila, že mě můj otec chtěl zabít poté, co mě zneužil. Zneužíval mě celá léta. Naposledy před pěti lety, ale já to vnímám stejně, jako jakoukoli nedávnou událost.“
Ve vzduchu se vznáší pach dezinfekce, v dálce slyším hlasy lidí na chodbách a v ostatních nemocničních pokojích. Pak se prostor kolem mě zavlní a na místo v nemocnici, octnu se v doktorově pracovně na jednom z našich pravidelných sezení.
 
„Jen další iluze,“ řeknu tiše a zadívám se mu zpříma do očí. Vysoký elegán je ten tam.
Krysy a čokoláda.
Iluze stejná, jako doktor o desítky let mladší. Oboje zastírá něco jiného.
„Možná,“ řekne on. „Vyprávěla jsi o nemocnici. Tam tě tvá matka tehdy přivezla. Jen sis vzpomněla na to, co se ti skutečně stalo.“
Ne, tam mě ošetřili a na mámu zavolali sociálku.
„A pavouk, krysy a temná cela namísto mého pokoje v podkroví, to jsem si také vymyslela?“ Tuším, co mi asi odpoví, ale chci to slyšet. A hlavně vím, že ať mi řekne cokoli, JÁ ZNÁM PRAVDU.
„Ach ne,“ řekne, snad trochu soucitně? „Tohle všechno jsou jen reakce tvé mysli na věci, které se ti skutečně staly. Tvůj pokoj byl ti vězeňskou celou pro to, co se v něm odehrávalo. Jen reakce podvědomí na skutečné prožitky.“
Kecy!
Z čokolády na stole odlomím jeden celý řádek, naskládám si jednotlivé kostičky do dlaně a postupně je sním.
Doktor to nečeká.
 
„Myslíte, že jsem vyléčená teď, když jsem rozeznala, co je a co není skutečné? Teď, když má utrápená mysl dítěte v těle ženy konečně pochopila, co je to… znásilnění?“
„Myslím, že jsi na dobré cestě a promiň, že to řeknu takhle, ale čekal jsem, že práce s tebou bude mnohem obtížnější.“
„Jak to myslíte?“
„Připustit si pravdu je to nejtěžší a někteří,“ řekne vítězoslavně, jako by právě něco vyhrál. Ach ano, vyhrál to se mnou. Zítra založí moji složku a otevře další, třeba spis nějakého sebevraha, kterému bude pomáhat pochopit smysl života. Už ho nebude zajímat, co se mnou bude, „…někteří to nedokáží nikdy. Ty jsi to zvládla a to je moc dobře,“ usměje se.
Proč mě to neuklidňuje? ptám se sama sebe. Vím jen to, že se budu muset vrátit do našeho domu – na to místo a snad právě proto, aby mě události dávno minulé nechaly na pokoji, to celé ještě jednou prožít.
„Ano, můj otec mě zneužíval a moje matka tomu nedokázala zabránit.“ Čekala jsem, jak vítězoslavně zatleská, poblahopřeje mi k uzdravení a pak mě po červeném koberci odvede k limuzíně u hlavní brány.
Nic z toho se nestalo.
Starší doktor, jehož tvář i celkový vzhled, mohly zamlada skutečně vypadat tak, jak jsem to viděla ve své představě, se jen chabě usmál, pak zmačkal prázdný obal od čokolády. Poté vstal a otevíraje mi dveře od pracovny, vyzval mě vlastně i k tomu, aby kroky, kterými teď začnu další část svého života, vedly jen a jen k lepšímu.
Doufám, že jsem ho pochopila správně.
 
Na chodbě všechno ztuhne. Lidé v pohybu, čas. Prostor se zavlní a namísto dlouhé světlé chodby, ocitnu se zase ve své cele.
Krysy a čokoláda.
 
***
 
Ležím na polstrované podlaze pokoje na psychiatrii a sním.
Ve svém sněhobílém světě, žiji svůj SKUTEČNÝ život – ten, ve kterém jsem vyléčená a jdu domů za mámou, do domu s podkrovním pokojem a výhledem do zahrady.
Tohle totiž – prášky, terapie, výslechy, mučení… to není, nemůže být můj svět.
Ten je tam, kde je to místo. A ON.
A to místo, přestože mi říkají, že je pouze v mé hlavě, je právě tady, ať už je to kdekoli. Vím to a nikdo a nic mi nezabrání myslet si opak.
Přiznat si pravdu je sebezničující. A mě bylo ublíženo už tolikrát, že další rány bych neunesla.
Nebudu přiznávat něco, co není pravda.
Na bdělém snění není nic špatného.
I přesto, že je vyvoláno léky? ptá se můj vnitřní hlas.
„Právě proto,“ odpovídám nikomu, vnímám jen pár doktorových očí za skleněnými dveřmi.
 
A právě v tu chvíli v zámku zarachotí klíč a světla v místnosti zhasnou…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář