Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nástupce

2. 6. 2012

 

Nejvíce času trávím v nemocnicích, domovech důchodců, útulcích pro bezdomovce, ale i v útulcích pro zvířata, v ulicích měst a ztemnělých pokojích patnáctiletých dívek, které na mě tak často myslí.
Jsem prakticky kdekoliv, kde si mě dokážete představit.
 
Je tu klid, tedy… většinou a přirozeně také i spousta práce. Někdy mám pocit, že nic nestíhám. Některé dny v roce mám více práce, než jindy. Zima a hlavně období kolem Vánoc jsou dosti kritická.
Jsem ještě mladá na to, abych dělala čtyřiadvacet hodin denně, ale moje učitelka – moje předchůdkyně říkala, že se s tím musím smířit. Vím, že ano.
Hrozná představa, říkám si a pokouším se na to moc nemyslet. Vím, že se utěšuji zbytečně, protože stejně, jako mojí předchůdkyni, i mě budou lidé potřebovat ve dne, v noci.
A navždy.
 
Při práci mě nikdo neruší, zbytečně moc se nevyptává, vlastně… jak se to vezme. Někteří lidé mají hromady otázek, kterými mě neustále zdržují. Někteří prostě přijmou fakt, že přišel čas na setkání se mnou.
Přijdou do čekárny, posadí se tam, kde je zrovna místo a jen tak tiše sedí, dokud je nezavolám k sobě do kanceláře.
Většinou se to obejde bez zbytečných projevů emocí – věci, kterou jsem zatím ještě moc nepochopila. No co, jsem ještě mladá, na tohle bude spousta času později.
V mé práci nemají city místo, protože já musím být a podle některých, přestože jsem tak mladá, už také jsem pořádně bezcitná.
Aby také ne. Za časů vlády mojí předchůdkyně bylo méně lidí – méně práce, více času na rozvahu toho, či onoho případu. Já musím jednat rychleji a bez zbytečných okolků.
Více času na všechno, povzdechnu si a sáhnu do stolu pro další formulář, přitom sama sebe přesvědčuji o tom, že moje chování a jednání nepostrádá chyb.
 
Tahle kauza se týká malého zvířete – kotěte kočky domácí, přečtu si v rychlosti.
Zvláštní tvorové, ty kočky. Lidé říkají, že mají devět životů. Osmkrát se mi úspěšně vyhnou, po deváté už ne.
Ovšem jen některé.
Pro některé přijdu mnohem dřív, jako třeba… zrovna pro tohle kotě.
Do obličeje mi už poněkolikáté spadne pramínek černých rovných vlasů. Chladnou kostnatou bílou rukou si je zastrčím za ucho a zavolám zvíře.
 
Doprovází ho malé děvčátko, asi šestileté. Je pobledlá, oblečení špinavé od krve, která jí nepatří, v ruce drží zraněné bílé kotě a pláče.
Usměji se na ní.
Kotě začíná tiše příst.
„To bude dobré,“ říkám jemně. Trochu se uklidní, ale nepřestává vzlykat. Položí kotě do připraveného proutěného koše a posadí se. Hladí je a dívá se na mě.
„Pomůžete mu?“ ptá se. Vím, že ne. Tu dívku uvidím ještě jednou za hodně, hodně dlouhou dobu. Dnes tu jde o jejího mazlíčka.
 
Udělám čaj, nebo cokoli o co mě lidé, nebo i zvířata požádají, nabídnu právě upečené sušenky, nebo jiné dobroty a probírám obsah naší smlouvy. Děvče nechce laskominy, chce Micku, ale tu jedinou jí nemůžu dát.
„Pochop to, prosím, přišel její čas,“ říkám nejklidněji, jak umím a pohladím jí po hnědých vlasech. Zachvěje se. Cítím, jak její duši obejme smrtelný chlad. Neměla bych to dělat, v duchu se škodolibě usměji, ale dělám to, protože… protože to prostě dělat mohu.
„Ty můžeš odejít.“
 
Přejdu k oknu, které otevřu dokořán. Místnost zaplní bílé světlo.
„Rozluč se,“ pohlédnu na kotě v košíku, které si hraje s velkým červeným klubkem vlny. Je šťastné a už ho nic nebolí.
Vidím, jak se jí zachvěly koutky úst. Chtěla by se rozplakat, ale při pohledu na hrající si Micku už nemá důvod.
„Opravdu bude v pořádku, paní?“ utře si z tváře usychající slzu a pohlédne mi zpříma do očí.
Je odvážná, pomyslím si. Jen málokdo tohle udělá beze strachu, bez tváře zkřivené bolestí, úzkostí, strachem, či vztekem, bez toho, aniž bych se mu za tu drzost nepomstila.
Ona ano.
Ona se mě nebojí.
„Opravdu, slibuji ti to,“ utěšuji jí a beru kotě do náruče. Přede a při tom mi něžně olízne ruku. Pohladím ho a pomalu ho nesu k oknu.
Najednou… je mi ho líto. Proč? Ptám se sama sebe a na okamžik znejistím.
Dělám správnou věc?
Co bude s děvčetem, když jí v tak útlém věku zasadím tak bolestivou ránu?
Vím, co s ní bude, protože znám její život lépe, než ona sama ho kdy bude znát. Snad díky téhle, bude ty ostatní snášet o něco snáze. První přijde na řadu kotě, druhý otec a pak… za hodně dlouho její dcera… ještě dítě, jako teď ona.
Ne, takhle nad tím uvažovat nesmím. Je to jen práce a já prostě musím být objektivní.
Kotě zamňouká a snaží se najít známou tvář své majitelky, své přítelkyně, malého děvčátka, které ho před spaním hladilo v kožíšku - holčičky, která si s ním hrála, krmila jej a svěřovala mu své dětské stesky. Je zmatené a chvíli se bojí, ale to je normální. Viděla jsem to už nesčetněkrát a ještě mockrát to uvidím.
Dívka se ke mně rozběhne a naposledy, jen letmo pohladí Micku po hřbetě. Potom udělá pár bojácných kroků vzad, přitom mě neustále pozoruje. Položím kotě na parapet a čekám. Ví, co má udělat. Každý to pozná, když přijde jeho chvíle.
 
Díváme se ven do úplně jiného světa. Za oknem si hrají roztodivná zvířata, která by se za jiných okolností nesnesla. V životě byla kořistí a lovci, ve smrti jsou navždy spolu. Veškeré pudy, které z nich dělaly nepřátele, vyhasnou spolu se životem.
Běhají po zelených loukách, lezou na věčně rozkvetlé stromy, pasou se v trávě, vyhřívají se na slunci, které tu nikdy nezapadá, dovádějí ve vodě…
Žijí ve smrti.
Kotě čeká, jako by se nemohlo rozhodnout. A pak… udělá jeden váhavý krok vpřed.
Slyším, jak se dívka zhluboka nadechne. Chtěla by vykřiknout. Bojí se, že kotě z okna vypadlo, ale nic takového se nestalo. Micka stojí na trávě na druhé straně, žádné známky po zranění, které jí způsobil neopatrný noční řidič, žádná krev v bělavé srsti, žádné polámané nožky.
Bolest neexistuje.
Radostně zamňouká, naposledy se ohlédne, rozloučí se a rozběhne se za ostatními.
Potom celý výjev zmizí a okno se samo zavře. Záře v místnosti pohasne a děvče zůstává o samotě.
 
„Neboj se.“ jdu k ní a vezmu její tvář do svých chladných dlaní. Tentokrát se strach z mého doteku nedostaví. Tentokrát je děvče klidné.
„Probuď se,“ šeptám. „Probuď se a dopřej svému kotěti odpočinek.“
„Jak to myslíte?“ nechápe dívka.
„Micka právě zemřela. Viděla jsi odejít její duši a teď se musíš postarat o to ostatní.
Děvče vzdychne, pochopí a pak zmizí.
Vím, že až se probudí, zamíří její kroky ke košíku, kam se před chvílí doplazila těžce zraněná kočička. Rozpláče se a vzbudí rodiče, kteří odvezou kotě k veterináři. A ten mi pomůže s mojí prací.
 
Teď už city chápu. Po odchodu kotěte jsem poznala stesk, lásku a touhu malé dívky. Ochutnala jsem její slzy, tišila její žal.
K ničemu!
Vzala jsem jí někoho, na kom jí záleželo. Nechtěla jsem!
Odpusť mi!!!
Ne, nesmím žádat o odpuštění, nemám na to právo!
Nenávidím svojí práci, ale nemám na vybranou. Moje učitelka měla, ale já už ne. Nebudu mít učedníka, nebudu mít nástupce. Já jsem tu do konce věčnosti, do konce trvání času.
Moje učitelka postoupila výš, stala se nesmrtelností, kdežto já jsem jen obyčejná SMRT.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář