Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesmrtelná

6. 3. 2012

 

Přinesli ji před chvílí.“ Jakmile zaslechla hlasy z venku, opatrně se připlížila k oknu. „Farář přislíbil, že pohřeb bude ještě dnes. Už poslali pro někoho, kdo ji odveze,“ řekl kdosi, jehož hlas nepoznala. Co se děje, to ale věděla jistě.
Seděla tiše na podlaze pod oknem a poslouchala. Nastražila uši a hltala každé slovo, které k ní zvenčí přinesl vítr. Kdyby se pokusila postavit, ti venku by si jí všimli a paní Lucie by se to pak okamžitě dozvěděla. Cítila, že lidé, kteří teď, přestože se to snažili skrývat, bezradně postávali pod oknem, se bojí. Kdyby chtěla, snad by i dovedla vnímat strach každého z nich. Strach z čeho? Nemusela se dívat, věděla, kdo je ta mrtvá. Věděli to všichni.
 
***
 
V podkrovní komůrce domu rodiny, která ji vzala do služby, byla zamčená už dva dny. Spala na starém slamníku, který tu zůstal ještě po pánovi a krom pavouků sídlících v rozích a pod podlahou místnosti, neměla žádnou společnost. Jídlo jí každý den nosila Róza – starší z dcer paní domu. Jediné, co jí nemohli zakázat, byl výhled z okna.
Probíhalo to stejně. Dívka vždy jen otevřela dveře, pak mlčky položila misku s polévkou a kouskem chleba na stoličku u zdi a zase rychle zmizela. Později přinesla džbán čerstvé vody a někdy, když byly její mladší sestra s matkou venku, i ovoce, nebo marcipán.
Mladší z dcer – Mína, neměla ráda tu, která se do její rodiny tak vetřela. Na rozdíl od Rózy, byla na svou matku příliš vázaná a bohužel pro vězněnou dívku, udělala by cokoli, aby jí život tady znepříjemnila. Přála si, aby ji její matka vyhnala, ale k její smůle, hanbě a stále rostoucí zášti se paní ke své služebné většinou chovala dobře. Mína se ale pořád snažila, hledala záminky a někdy je i nacházela. Jako tehdy, když dívka při praní natrhla kanýr na šatech, neváhala to matce okamžitě oznámit. Běžela od řeky až do městečka. Přeběhla sousedovo pole, ani jednou se nezastavila, zapomněla na slušné mravy a nereagovala na sousedy, kteří ji zastavovali, a ptali se, kamže se to tak zběsile žene. Mysleli totiž, že se stalo něco strašného. Dívka je však nevnímala. Byla soustředěna jen na svou pomstu.
Vpadla do domu, kde její matka právě připravovala oběd a plačící a ustaraná jí oznámila, že Dora, ta proklatá příživnice, zničila její šaty.
„Je mi líto, matko,“ naříkala, uměla to velmi dobře. „Měla jsem na ní dávat pozor.“ Ve skrytu duše však myslela na to, že čím srdceryvnější bude její naříkání, tím tvrdší bude trest pro její služebnou.
A mýlila se.
 
Trest za poničení šatů měl vypršet už zítra. Dora se bude moci vrátit do služby a dál se starat o Lucii – starší vdovu a její dvě dcerky – sedmiletou Mínu a desetiletou Rózu.
Dívka čekala, že ji Lucie propustí, ale paní ji odpustila a dokonce vzkázala, že ji za to ani nezmrská. Slíbila to, přestože posledně zrovna tento slib nedodržela. Jenomže posledně si Dora vypůjčila jejího nejlepšího koně, který si cestou z města natáhl šlachu. To bylo přeci něco docela jiného. Tehdy jí nejprve vyčinila, pak vzala důtky a přede všemi sousedy ji zbila.
A když byl ještě naživu pán… čekalo na dívku za její prohřešky mnohdy víc, než jen mrskání… Pán ale zemřel na horečku před dvěma lety. Své paní by to nikdy nepřiznala, ale ten den se jí ulevilo hned dvakrát. Róza, která tehdy také onemocněla, horečku přestála a s jejím otcem zmizela i část dívčiných starostí a zlých snů.
 
***
 
Uslyšela skřípot přijíždějícího povozu.
Jan - mladý pomocník starého faráře přijel pro mrtvou, kterou vesničané našli v lese. Odveze ji rovnou na hřbitov, a jakmile její tělo zakryje zem, bude se celé městečko opět modlit, aby ji už v životě nespatřili.
Dora věděla, že pokud je to ona, a o opaku neměla důvod pochybovat, pohřbí ji určitě ještě dnes. A věděla i to, že jí lidé jistě neuvidí naposledy.
Z přemítání ji vytrhlo zavrzání prken v podlaze. Otočila se právě ve chvíli, kdy do komůrky vešla paní Lucie, na tváři široký úsměv a v ruce její poslední výšivku – jen bílý kapesníček s velkou rudou růží uprostřed, který Dora vyšila včera odpoledne, se Lucii očividně líbila.
„Děkuji, Doro,“ řekla a zastrčila ho do sukně. „Za hodinu bude pohřeb. Chceš-li, smíš se jít s námi podívat,“ prohlásila a v tom momentě její velké hnědé oči posmutněly.
Dívka měla dojem, že když jí viděla naposledy, neměly její vlasy ještě tak definitivně šedý odstín. To naposledy však bylo včera. Nebyla si jista, zda člověk může zestárnout za den, ale pokud ano, pak Lucie toho byla důkazem.
„Děkuji, ráda se k vám přidám,“ řekla co nejvlídněji, v hlase pokoru a úctu.
„Pak si ale samozřejmě odpykáš zbytek trestu,“ dodala paní okamžitě, aby dala dívce na srozuměnou, že za chyby se platí.
„Samozřejmě a… děkuji, že mě vezmete s sebou.“ Ve skrytu duše však znejistila. Neměla bych tu raději zůstat, ptala se sama sebe. Namísto hledání odpovědi, zeptala se, jestli paní nepotřebuje pomoci s oblékáním děvčat.
„Ne, zvládnu to sama,“ odpověděla Lucie strohým, suchým hlasem. Pak přešla k oknu a vyhlédla ven. „Už jí odvážejí,“ prohlásila a odvrátila se. Slyšela skřípot kol a práskání biče. Jan pobízel koně, ale po kamenité polní cestě nebylo lehké jet tak rychle, jak by si přál, nebo jak by si přálo celé městečko.
„Je to opět ona?“ zeptala se Dora, přestože odpověď již dávno znala.
„Ano,“ řekla Lucie tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet. Poté odešla z komůrky. Dora pozorovala, jak mizí na schodech vedoucích do stáje. „Snad se to už nikdy nebude opakovat, snad už ne,“ uslyšela ještě na schodech její tichý, zadumaný hlas.
Dora se rychle zvedla a teď už zcela bez potřeby se skrývat, vyhlédla z okna. Na dvoře stále ještě postával hlouček sousedů, kteří o něčem horečně debatovali. Dory si ani nevšimli, zato ona si všimla něčeho na povoze jedoucímu k lesu. Jan ujel teprve asi padesát metrů. Vzadu, přikryté pod mužským pláštěm – nejspíše pláštěm člověka, který ji objevil v lese – leželo mrtvé dívčí tělo.
Ne, ona už dávno nebyla dívkou. Jen tak vypadala. Dora se dívala do dálky. Najednou se stalo něco, o čem by nikdy nevěřila, že to uvidí. Tělo na povoze se pohnulo, látka se zavlnila, jako by se něco snažilo vyprostit. Série křečovitých záškubů jí však neroztrhla. Snad proto, že vůz přejel přes kámen? Cesta byla stará, nerovná a tohle se přeci stávalo tak často, uklidňovala se. Zamrkala v naději, že vidina zmizí, ale za zády nic netušícího Jana se dělo něco ďábelského. Po těle jí přeběhl mráz a mravenčení se usadilo v žaludku jako předzvěst čehosi neznámého.
„Doro!“ uslyšela najednou volání paní Lucie. Lekla se, ale nespouštěla oči z vozu. „Pospěš!“
„Už běžím!“ odpověděla. Zrovna se odvracela od okna, když v tom se tmavá látka na voze pohnula znovu.
 
***
 
Slyšela, jak Róza vyvádí koně. Stáj byla přímo pod její komůrkou, takže slyšela skoro všechno. Pro cestu za městečko budou potřebovat dva ze čtyř, kteří Lucii patřili.
Stavení s několika skrovně zařízenými místnostmi patřilo mezi ta chudší. Přestože Lucie po svém muži zdědila značný majetek, držela vše zkrátka a moc nerozhazovala. Její manžel byl spolumajitelem vinice na jihu země. Nedávno vyšlechtili odrůdu, která se dobře prodávala, a vydělali celkem dost peněz. Vždy myslel na svá děvčata a dbal na to, aby měla slušné věno. Měl je rád, ale proslýchalo se leccos. Většina lidí v městečku si například myslela, že horečku, na kterou později zemřel, si přivezl právě odtamtud – z jihu. Proslýchalo se také, že tam nejezdil jen za prací, že dlužil peníze, měl milenky, že tohle a tamto...
Lucie zaměstnávala jen Doru a čeledína Toma, který obstarával zvířectvo a práci na nevelkém poli. I jeho teď bylo slyšet ve stáji. Radil Róze, jak má koně správně osedlat, jak na něj mluvit, aby se nevylekal, kdy a čím ho krmit. Tom přespával na seně ve stáji, Doře paní přidělila komůrku nad ní. Jenomže až doteď z ní mohla kdykoli odejít.
Dora měla na starosti domácí práce a dohled nad děvčaty, když byla paní pryč. Po smrti manžela se vrátila ke svému původnímu povolání učitelky a každý den ráno jezdila do místní školy učit malé děti psát a číst.
I Doru to naučila, když ji vzala do služby.
 
***
 
Dívka na voze se prudce posadila, odhodila plášť a zadívala se směrem k hloučku lidí na dvoře. Viděla ji však jen Dora, ostatní dál klidně sledovali Janův povoz ztrácející se v zatáčce.
Našedlá pokožka, drobné žilky zvýrazňovaly obličej bez krve, bez života, bělmo v jejích očích, světlé vlasy, které se jí kolem hlavy obtáčely, jako přízračné klubko polomrtvých hadů - to vše patřilo jen Doře. Nevěděla však, co to znamená.
Náhle se jí zatočila hlava. Stále se dívala z okna za Janovým povozem, zároveň ho viděla ještě na dvoře v době, než mrtvou odvezl. Ta stále ležela na zemi a přikrytá pláštěm, spala spánkem nesmrtelných. Jen zpod pláště vykukoval pramen jejích vlasů. Pak zase stála u okna, dívala se na nehybnou siluetu, nad kterou se sklánělo několik mužů. Ti ji pomohli naložit na vůz a s úlevou se dívali, jak Jan odjíždí.
A pak se to celé zopakovalo.
Znovu ji viděla, cítila hnilobný pach smrti. Přepadla ji nevolnost, úzkost a strach, protože věděla, kým ta na voze byla. A… kým vlastně pořád je.

***

Rozpršelo se. Nevěděla, proč se na pohřbech pokaždé rozprší, ale stávalo se to celkem často. Za posledních pár let měla možnost účastnit se hned několika. Na tom manžela paní Lucie se uprostřed letního dne setmělo a z nebe šlehaly fialové blesky takové, že obřad musel být pro bezpečnost ostatních urychlen. Všichni se rozloučili a tělo trýznitele její duše zmizelo pod blátivou hlínou.
Její pohřeb nevnímala. Paní, děvčata, ona a Tom stáli u nohou mrtvé zahalené v bílém suknu a hleděli do žlutých kaluží v mokré zemi. Ani rakev jí nedopřáli nejspíše proto, že všichni tušili, že se neloučí naposledy…
Té noci Dora téměř nespala. Pokud ano, byl to spánek neklidný. Budila se při každém sebemenším zvuku, zaržání koní, nebo hlasů přicházejících zvenčí.
Přesto se jí zdál sen.

„Už je pozdě, dítě. Jdi spát.“
Malé děvčátko v bílé plátěné košili, která patřila její matce, rozpřáhlo ruce a s radostným výkřikem padlo do kupy voňavého sena. Její babička ležela vedle ní a usmívala se.
„Babičko, budeš mi před spaním něco vyprávět?“ Stará žena už tušila, jaký příběh má děvče na mysli.
„Ale to je strašidelný příběh,“ varovala ji, ale Dora ji přesvědčila.

Tak tedy: Je to už dávno, co se narodila. Je to už dávno, kdy někdo vyslovil její jméno.
Babička mojí prababičky ji znala  jako Helenu – dívku, kterou v jejích dvaceti letech nařkli z čarodějnictví a upálili na hranici. Babiččina rodina toho byla svědkem stejně, jako celé městečko, ale pro Heleninu záchranu nemohli udělat nic, aniž by neohrozili sami sebe. Ale… to bych ti neměla vyprávět, budeš mít děsivé sny.“
 „To nevadí, já se nebojím,“ řekla Dora.
„Tak dobře. Helena pocházela z nepříliš bohaté rodiny. Její matka zemřela, když se ona narodila a tak Helena vyrůstala jen se svým starším bratrem, na jehož jméno si bohužel nevzpomínám a otcem, který je oba vychovával.
Její otec byl ve službách tehdejšího pána této země. Žili v nevelkém domě v městečku, a ačkoli by se zdálo, že práce pro zámožného pána přinese neúplné rodině blahobyt, opak byl pravdou. Měli k životu jen to nejnutnější. Pán si na pohodlí svých sluhů a jeho rodin mnoho nepotrpěl. Po smrti ženy byl Helenin otec rád, že dostal místo ve službách Jeho Veličenstva, že tak mohl své děti alespoň nějak uživit. Jenomže pak přišla válka a Helenin bratr byl povolán do boje.
„A zemřel tam,“ vydechla dívka.
„Bohužel ano,“ přisvědčila žena a posmutněla. „A toho dne, kdy se o osudu bratra dozvěděla,  se Helena zařekla, že jeho zmařený život pomstí a jeho duši přivede zpět. Zaprodala se Temným silám, aby našla svého bratra v podsvětí a navrátila ho opět k životu.“
„Ale to nejde!“ vykřikla Dora nešťastně.
„To víš, že ano, děvče. Helena se jedné letní noci vykradla z domu a šla do lesa – ke starobylému oltáři zapomenuté bohyně s jediným cílem. Doprovázela jí babička mojí prababičky – Hana, která byla svědkem Helenina vstupu do říše nesmrtelných. Pravilo se, že jen ten, který nemůže zemřít, smí v podsvětí najít duše mrtvých a navrátit je do smrtelného života,“
„Ach, ano,“ vzdychla Dora a v jejích očích se zračilo pochopení nesmírného tajemství. „Jak to udělala? Našla svého bratra?“ Měla spoustu otázek.
„Ano, našla. Stala se nesmrtelnou, aby mohla jeho duši v podsvětí hlídat a pokaždé, když jeho život na zemi skončí, ho najít a opět ho poslat mezi živé.“
„To nechápu. Takže on se pokaždé znovu narodí?“
„Ano. Jeho duši je navěky souzeno se vracet mezi lidi. Jeho sestra ho nenechá spočinout, nebo se zrodit v něco jiného, protože se pořád zlobí, že ji tehdy opustil. Jejich otec se z toho nikdy nevzpamatoval a ona se pak o něj musela starat. Onemocněl a následoval svého syna o dva roky později. A tehdy Helena svému prokletí propadla.
„Ale vždyť ona mu tím ubližuje!“ vykřikla Dora a v jejích očích se objevily slzy.
Stará žena na to jen smutně pokynula. „Ona si to neuvědomuje. Je zaslepena pomstou té, které se pomstít nelze, protože smrt si nakonec přijde pro každého z nás. Tedy… kromě ní. Ona je až do konce věčnosti odsouzena žít svůj život a opakovat svoje chyby. A platit za ně. Víš, posledních několik generací si lidé vyprávějí, že krajem bloudí cizinka, která je Heleně velmi podobná. Mladá dívka, která si vždy najde práci na nějakém statku, či v panském domě. Vdá se a žije zdánlivě normální život, až do dne, kdy je svým prokletím povolána do lesů, kde pokaždé zaprodá svojí duši. Poté se v zemi objeví třeba nějaká zlá nemoc, vize ďábla, či třeba hromadná úmrtí dobytka a ona je vždy obviněna, odsouzena a zabita. V té době i duše jejího bratra odejde z tohoto světa a ona pro okolní svět zdánlivě zemře. Její osud se naplní buď jejím vlastním přičiněním, či rukou někoho jiného, ale vždy v okamžiku, kdy se skrze smrt spojí se svým bratrem. Pověst praví, že před tím, než je duše jejího bratra opět povolána k životu a než ona vstane z hrobu, někomu se zjeví její duch. Je to předzvěst toho, že se její bratr a ona samozřejmě také, brzy objeví v jeho blízkosti.
„Jak se dá její osud změnit, babičko?“
„Pokud vím, tak to nelze, i když…“
„I když co?“
„Dnes už toho bylo na tebe dost. Povím ti o tom zítra, ano? Teď už musíš jít spát.“ Stará žena zhasla lampu, která visela na trámu nad jejich hlavami, pak přikryla děvče a sebe kožešinou a za okamžik obě usnuly.
 
***
 
Probudila se leknutím. Sen o babičce byl tak živý, tak děsivý, přesto ale přinesl rozhřešení. Už totiž věděla, jak Heleně pomoci. Klíč k tomu nalezla v minulosti.
Tehdy byly na cestě už nějaký ten týden a babička každou noc vyprávěla příběhy ze svého mládí, legendy a pověsti tohoto kraje. Byla to krásná cesta. Kdyby jen tušila, že poslední. Měly namířeno do služby k paní Lucii, jejíž matka byla babiččinou dlouholetou přítelkyní. Babička však zemřela jen pár dní poté, co se v novém domově zabydlely, a Dora zůstala sama.
Bylo jí třináct let a skoro nevěřila tomu, že tu byla sama už po celých sedm dalších.
 
***
 
Měsíc v úplňku svolával duše mrtvých. Nad městečkem visela řídká mlha bezvětrné noci, zato v polích a lesích kolem se proháněl vítr a noční tvorové slavili příchod nesmrtelné.
Stále ještě kyprá hlína na posledním vykopaném hrobě se pohnula. Bělostné paže mladé dívky se chytaly kořenů stromů a razily si cestu ke svitu měsíce.
Když se ve svém dalším bytí poprvé nadechla čerstvého nočního vzduchu, vrátil se do jejích očí život, její pokožka zrůžověla, tělem opět začala proudit krev. Chladné srdce se rozbušilo v okamžiku, kdy se dítě právě narozené v městečku, poprvé rozkřičelo.
Byl to chlapec.
 
***
 
Té noci už Dora neusnula. Ležela na slamníku až do svítání, kdy byla odhodlána vstát, sejít dolů a začít připravovat snídani. Jenomže ještě před tím… se jí najednou opět zjevil duch Heleny. Vznášel se nad lůžkem. Její oči však už nezářily mrtvolnou bělostí, ale byly modré a plné života, zároveň i chladu živeného nově probuzenou touhou najít bratra. Všimla si, že oděv ještě včera zářící bělostí, byl od hlíny a i tak páchl. Z rozcuchaných vlasů kapala bahnitá voda, ale její pokožka byla zdravě růžová a její rty se pohybovaly.
Její sdělení však Doře unikalo.
 
V poledne přiběhl vnuk starého Luciina souseda. Celý udýchaný vrazil k Tomovi do stáje a začal mu líčit, co on a jeho kamarád viděli na hřbitově. To, co se dalo čekat.
Hrob té mladé ženy, co jí pohřbili včera, byl prázdný. Jakmile to zjistili, doběhli pro pár mužů, kteří hrob opět vykopali, aby se přesvědčili, že mrtvá z něj opravdu zmizela. Tělo hledali na hřbitově, v okolním lese a dokonce v městečku, ale nikde jej nenalezli.
A další pověst o nesmrtelné byla na světě.
 
***
 
Pořádně nespala další tři noci. Té čtvrté k ní opět přišla její babička.
 
„Proč ještě nespíš?“ zeptala se a dlouze se na dívku zadívala. „Je z tebe krásná žena,“ dodala a Dora poznala, že v jejích očích už není ta malá holčička, které tak často vyprávěla před spaním. Byla si jista, že sní, ale také cítila, že babiččina návštěva je něco víc, než pouhý sen.
Seděly tváří v tvář na hromadě přeschlého sena na seníku, na kterém přespaly onu noc, kdy ji babička seznámila s Heleniným osudem. Měla na sobě matčinu noční košili, babička bílé pohřební roucho, které jí kdysi ušila paní Lucie.
Zarazila se. Stará žena poznala na co myslí.
„Tohle není jen tak obyčejný sen. Mám pocit, že se mě chceš na něco zeptat. Nuže, ptej se. Dnes ti na tvé otázky mohu odpovědět.“
Dora váhala.
„Nestyď se, já přeci vím, co se ti v uplynulých několika dnech stalo. Helenin bratr se znovu narodil a ona ho teď hledá. Vím, že jsi byla jediná, kdo jí viděl. Je možné, že budeš moci zasáhnout do jejího osudu.“
„Kde se narodil? Komu?“ vysypala ze sebe Dora.
„Ve vašem městečku. Komu, to není důležité. Ona mu neublíží. Teď bude na několik let zase klid. On vyroste, zestárne a zemře a ona prožije další smyčku, ve které se svým vlastním přičiněním uvěznila. Já ale tuším, že chceš vědět něco jiného.“
„Co tehdy Hana – prababička tvé babičky viděla?“
„Ach ano, Hana,“ povzdechla si žena. „Šla tehdy s Helenou do lesa pod záminkou něčeho méně nebezpečného. Helena s několika děvčaty chodila do lesa tančit. V městečku neradi viděli, když mladé neprovdané dívky ukazovaly na veřejnosti více, než cudnost a pokoru. Jenomže duch mladé ženy je stejně divoký a nespoutaný, jako duše volně žijících zvířat. Některé z nich tehdy stejně tak, jako i dnes, musely dát prostor svým fantaziím, ventilovat to, co před ostatními muselo zůstat skryto.
„Ale ony tehdy netančily, že?“
„Ne. Helena pro svůj přerod potřebovala duši smrtelníka a tak…
Dora pochopila.
„Hanino tělo nalezli o několik dní později hluboko v lese. Divoká zvěř udělala své a tak tehdy pochovali něco, co už nepřipomínalo člověka.
„To je mi líto. Přesto cítím, že bych jí mohla pomoci. Víš, když jsem slýchala ty pověsti, přišlo mi to jen jako pohádky, jimiž se straší malé děti, ale když jsem jí viděla… Nemyslím, že jsem blázen, přesto jsem se s tím nikomu nesvěřila. Ale… já vím, co jsem viděla. Babičko, pověz mi, jak bych měla zvrátit její osud?“
 
***
 
Do městečka přišel mor. Toho roku – posledního roku sedmnáctého století, bylo nádherně teplé léto, ale jen málokdo se dožil podzimu. Zemřela spousta lidí, však ne všichni vinou nemoci.
Přišlo to se skupinkou žebráků, kteří procházeli krajem. Namísto toho, aby si vyprosili almužnu a odešli, nechali nám tu něco, co pak navždycky změnilo naše životy. Nechali nám tu smrt.
Jakmile jsme se zbavili nemoci, pochovali mrtvé a utřeli poslední slzy žalu, začalo se proslýchat, že k nám zavítal sám Ďábel. Samozřejmě, kdo jiný by byl vinen příchodem nemoci a smrti především tolika dětí, než On? Všichni tomu uvěřili a já tehdy zažila něco, o čem jsem do té doby slyšela jen vyprávět – projev nenávisti živené strachem z neznáma.
Čarodějnické procesy přišly i k nám. A spolu s nimi i skupinka duchovních z Hlavního města. Vyšetřování trvalo krátce a po něm se počet obyvatel v městečku opět o něco snížil. Toho roku pověsili mnoho našich sousedů, až příliš mnoho lidí, které jsem znala…
 
„Já myslel, že čarodějnice upalovali?“ ozval se šestiletý chlapec.
„Budeš zticha,“ šťouchla ho loktem jeho o rok starší sestra. „Čarodějnice neexistujou, babička to říkala.“ S těmito slovy se zadívala na bělovlasou ženu sedící v čele stolu.
„To je pravda,“ řekla žena tiše a snad trochu tajemně. „Čarodějnice neexistují. Skutečná jsou jen kouzla,“ usmála se.
Byla teplá letní noc, která se na městečko snesla už před pár hodinami. Dora měla na starosti svá vnoučata. Její dcera – první, ne jediné, ale bohužel jediné přeživší dítě, které se narodilo mnoho let od událostí, o kterých teď vyprávěla jejím dětem, přijela dnes odpoledne a přivezla je. Pak se omluvila, jako vždy a zamířila zpět za svým novým manželem, ne prvním a dozajista ne posledním – majitelem mnoha klenotnictví na západě.
„Babičko, budeš nám ještě vyprávět?“ žadonilo děvče.
„A kterou byste chtěli slyšet?“ Vstala od stolu, aby právě dohasínající svíci vyměnila za novou. Přitom postavila na stůl mísu koláčů, které do té doby chladly na okně. Děti se na ně okamžitě vrhly.
Při pohledu do noci zavzpomínala na minulost. Rozhlédla se po polích, vnímala les v dálce, cestu, po které kdysi vídala odjíždět Janovy povozy. Zaslechla tichý rozhovor ke zvířeti – jeden z těch, které Róza tak často vedla se svým koněm a potlačila slzu, která jí na okamžik zastřela výhled.
„Rózo, Rózičko,“ vydechla polohlasem. Náhle na své paži ucítila dotek něčí ruky.
„Babičko, co je ti?“ Děvčátko stálo po jejím boku, tahalo jí za sukni a dívalo se ustaraně.
„Ale nic.“ Dora vzala děvče do náruče a na místo ke stolu, donesla je do postele v rohu místnosti, kde už ležel i její bratr.
„Kterou mám vyprávět?“ zeptala se opět.
„Tu, kterou ti vyprávěla tvoje babička,“ přidal se chlapec, „tu o Heleně.“
 
To jméno otevřelo staré rány, oživilo paměť, rozjitřilo vzpomínky a žalem zaplnilo staré utrápené srdce.
Starší, než by kdo myslel.
Nedala to na sobě znát a začala vyprávět.
 
***
 
Toho dne Dora splnila všechny své povinnosti, které se vázaly ke službě u paní Lucie. Nakrmila a oblékla děvčata, uklidila v domě, zametla dvůr a vyprala prádlo. Pak dostala na zbytek dne volno. Oznámila paní, že se půjde projít do nedalekého lesa, cestou nasbírá nějaké lesní plody a vrátí se před západem slunce. Lucie souhlasila.
Po dlouhém hledání našla starý, už skoro rozpadlý oltář zapomenuté bohyně. Nikdo v kraji neznal její jméno. Zůstalo v minulosti stejně tak, jako jména jejích uctívačů – podivného kultu věčného života, jejichž poslední obětí se před mnoha lety stala právě Hana.
Stála nad kamenem uprostřed temného lesa a vlastně netušila, co by měla udělat proto, aby ji přivolala…
 
„Nemusíš dělat vůbec nic,“ ozvalo se jí za zády. Otočila se a spatřila ji. Vypadala přesně jako v to ráno, kdy ji viděla naposledy.
„Další, která mě chce zachránit.“ Helenin tichý jemný hlas se zachvěl ve větru a zanikl v ozvěně. Propletl se mezi stromy a byl ten tam.
„Jak to myslíš? Nechtěla jsi právě to, když ses mi zjevila?“
„Právě naopak,“ řekla světlovláska a posadila se na oltář. „Můj bratr se opět narodil,“ řekla šťastně. „A za rok zemře a… já s ním,“ dodala po chvíli a sklopila oči. „Svůj osud jsem si zvolila už dávno a není nic, co by ho změnilo. Já to ani po nikom nežádám,“ řekla pevně.
Dora naslouchala. Věděla však, že Helena nemá tak docela pravdu.
„Je ti odpuštěno,“ řekla Dora možná trochu světácky, nebo snad doufaje, že tím zlomí prokletí, které však doopravdy zlomit nechtěla. „Chci zaujmout tvé místo,“ dodala rozhodně. Její hnědé oči zaplály zvědavostí, v kaštanových vlasech se odrážely zbytky zapadajícího slunce.
Helena zvedla hlavu z dlaní a nevěřícně se na ní zadívala. „To je od tebe milé, ale přestože jsem si zvolila podle mnohých špatně, nemám v úmyslu vzdát se nesmrtelnosti. Musím hlídat bratra a tobě jsem se zjevila jen proto, abych tě varovala před tímto rozhovorem. Je zbytečný, protože jak už jsem řekla, neexistuje nic, co by mě donutilo vzdát se věčného života.
Dora si vzpomněla na Heleninu poslední návštěvu. Vybavila si, že k ní opravdu mluvila, však jí její sdělení unikalo. Pak vytáhla ze zástěry malý kožený váček.
„Možná ano. Něco přeci jen existuje,“ řekla tiše a otevřela jej.
Helena dál seděla na oltáři a pozorovala ji.
„Právě tady jsi prolila Haninu krev,“ zadívala se na oltář. „Potřebovala jsi lidskou obět,“ sáhla do váčku a vyndala hrst popela, který po větru poslala směrem k oltáři. Pak pronesla zaříkadlo.
 
Popel mých předků, smísený z krví mou
nechť napraví chyby minulosti.
Ta, která zemřít nesmí, ať stane se smrtelnou.
A její osud nechť se mojí duše zhostí.
 
„Babičko, pověz mi, jak bych měla zvrátit její osud?“ vybavil se jí rozhovor ze sna. „Babička mi poradila vskutku znamenitě,“ řekla Dora a zadívala se do modrých očí světlovlásky stále ještě sedící na oltáři a dodala: „Tvůj bratr zemře možná za rok, ale tvůj čas nadešel právě dnes. A já vím, že jsem tím osvobodila i jeho duši,“ usmála se. Dívala se tak dlouho, dokud se modré Heleniny oči nezměnily ve dvě zející rány v rozpadající se lebce. Pomalu. A tiše.
Helenin popel stal se součástí oltáře.
„Chtěla jsi pomstít bratra, který tě opustil. Já jsem teď pomstila dívku, kterou jsi zabila,“ pronesla k rozpadlému oltáři dávno zapomenuté bohyně a vydala se zpět do městečka.
 
A rok nato přinesla skupinka žebráků smrt. Byl to poslední rok sedmnáctého století, avšak pro Doru to byl teprve druhý jejího nového života.
 
***
 
„Tehdy zemřelo mnoho dětí, to máte pravdu, ale dnes vás už nic takového ohrožovat nemůže. Doktoři dnes už vědí, jak s tou nemocí bojovat, takže se nemusíte bát,“ řekla jemně a pohladila obě děti po vlasech.
Příběh, který jim vyprávěla, byla jen pohádka, kterou se za ta léta naučila vyprávět všem dětem, které dostala na starost. Helena v něm byla stará, slepá vědma žijící hluboko v lesích, ne mladá žena se zlomeným srdcem. Ženy z městečka k ní chodily pro rady, když čekaly děti a ona pak seslala temné kouzlo na každou, která se jí znelíbila. Tak Dora svým vnoučatům vysvětlovala nemoci malých dětí. Čarodějnické procesy zase tím, že se některé ženy naučily Helenina kouzla, která se jim pak vymkla z rukou. Lidé v městečku na to přišli a ženy potrestali.
Při vyprávění smyšlenek však pokaždé viděla věci tak, jak se doopravdy staly.
 
***
 
Od jejího přerodu uplynul rok.
Potom přišla smrt i k nesmrtelné.
Róza opět onemocněla a jako mnoho lidí, také ona toho roku podlehla moru. Doktor to tehdy vysvětlil tím, že byla oslabena ještě od minule, kdy bojovala s horečkou, na kterou zemřel její otec. Nezáleželo na tom, smrt si nevybírala a bylo jedno, koho minule ušetřila. Utišoval Lucii tím, že nebylo zbytí, že pro ni stejně tak, jako pro polovinu městečka, nemohl dělat nic, než přihlížet jejich odchodu. Lucii to neuspokojilo, ale snad možná trochu uklidnilo.
Toho roku odešel Tom za prací do vedlejšího města, kde se pak natrvalo usadil.
Zemřel starý Luciin soused a jeho vnuk, také Jan – pomocník našeho faráře a mnoho dalších.
A toho roku vzala nesmrtelná – Dora Mínu k oltáři bohyně, kde jí vyprávěla o svém zrození.
Samozřejmě, že chtěla dívku vyděsit a vyčíst jí vše, čeho se na ní v minulosti dopustila – všechny ty naschvály malého dítěte, které se Dora snažila nevnímat, přesto se jí velice dotýkaly. Když zjistila, že má tu moc se pomstít, prostě to udělala. Nakonec na ni svalila vinu za smrt své sestry Rózy, kterou Dora doslova milovala, a děvčátko to neuneslo.
Mína upadla do spánku, ze kterého se více neprobudila. A její matka – paní Lucie, byla obviněna s obcování s Ďáblem…
Důvod byl prostý. Přišla o obě děti, čeledín od ní utekl a její služebná se jí bála. Lucie prý chtěla počít další dítě – takové, které by odolalo zákeřných chorobám a utišilo žal stárnoucího srdce. A čí sémě je odolnější, ptali se všichni a hned si také dokázali odpovědět.
Lucie byla oběšena na podzim toho roku a Mína svěřena do péče rodiny zdejšího doktora.
Svou rodinu na onen svět ale následovala zanedlouho.
 
***
 
„Ach ano děti, Róza a Mína vyrostly a měly děti. Když byly staré jako já, vyprávěly svým vnoučatům příběhy ze svého života,“ vymýšlela si další část.
„A vyprávěly i o tobě?“ zeptalo se děvče.
„Možná, že ano, moje milá,“ pohladila svou vnučku po čele a přitáhla jí pokrývku až ke krku. Její bratr už dávno spal.
„A teď zavři oči a spi. Zítra ti povím zase něco jiného,“ dodala sladce, ze stolu vzala svícen a odešla s ním do vedlejší místnosti.
 
Za oknem zářil měsíc v úplňku, jež k sobě volal duši nesmrtelné. Ta nad tím však jen mávla rukou. Namísto toho se poprvé za ty roky zamyslela nad svým osudem, který jí dovolil zestárnout a zanechat její duši ve vrásčitém těle bělovlasé stařeny.
Pochopila, že možná snad právě to bylo její prokletí. Dora svou nesmrtelnost prožije v těle stařeny, která už nevzbudí žádost u žádného muže. Dořina dcera – jediné dítě, které uneslo břemeno své matky, se narodila jen deset let poté, co se stala nesmrtelnou. A stále vypadala, jako by jí bylo pětačtyřicet. Jen její děti žily zatím bez poskvrnky prokletím, které se každou generací ředilo a sláblo. Bude však trvat ještě mnoho staletí, než odezní docela.
A do té doby bude vždy nablízku babička Dora, která tak ráda vypráví svým vnoučatům před spaním.
 
Stále žila ve městečku, které se v jejích třinácti stalo jejím domovem. Žila tam, kde stával dům paní Lucie – její dávné přítelkyně.
Žila tu už více, než dvě stě let.
 
Psalo se poslední léto devatenáctého století.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář