Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední slunce

2. 6. 2012

 

Nadešla jedna z posledních nocí.
Ležím na písku, dívám se na hvězdy a odpočívám po dni plném starostí a práce. Útěchou mi je snad jen pocit naplnění. Vše, co bylo mým úkolem, je teď už zdárně za mnou. Jen si nejsem jist, k čemu jim to bude, když je konec tak blízko a nejistota budoucnosti tak velká.
Nejistota je tu vždycky, protože nikdo neví, jestli zrovna tahle přítomnost je poslední, nebo jestli ještě přijde nějaká po ní.
Jak si mohu být jist tím, že když se to stalo jednou, když po konci opět přišel začátek, stane se to znovu?
Nezbývá mi, než doufat.
 
Kdysi se věřilo, že tam, kde něco zemře, jiné se narodí a právě kvůli tomu byla moje práce archiváře tolik důležitá. Uchovával jsem poznatky o tomto cyklu, abych je mohl přenést na počátek toho dalšího. A tam si z nich můj nástupce už vezme to, co bude potřebovat. Jen doufám, že si uvědomí chyby, které se mi nepodařilo napravit a nezopakuje je.
Tolik sluncí zaniklo předčasně.
Zemřelo tolik výjimečných bytostí.
Možná že by mi některá z nich dokázala odpovědět na otázku, která mě trápí celé věky.
Přijde ještě někdo po mně?
 
Zvládl jsem to. O vědění pro mého příštího nástupce je postaráno a já teď už mohu klidně odpočívat. Zbytky chladného nočního vzduchu – pozůstatky tehdejší atmosféry planety se nese pach konce. Je to zvláštní pach, plný očekávání… ničeho?
Něčeho nového?
Naděje…
Marnosti.
Proč začínat znovu, když se všechny chyby zopakují?
To ale nevím a ta nejistota přináší naději.
Raději nezačínat vůbec.
Pak tedy nemělo cenu uchovávat vědomosti.
Pak tedy můj život nemá smysl.
 
Žárem spečený písek se proměnil na miliony drobných, lesklých korálků, jejichž krásu mohu obdivovat už jenom já. Na jednu stranu toho nelituji, neboť je to opravdu nádherný pohled. Kam až moje unavené oči dohlédnou – od obzoru k obzoru, je vidět jeden obrovský a třpytící se oceán.
A hluboko pod ním leží zbytky civilizace.
Miliony let historie této planety zmizely pod nánosem blyštivé nádhery.
Co by na to asi řekli ti, jejichž hrobem se stala?
Ocenili by to?
Plakali by?
Nebo by jim to bylo jedno?
 
***
 
A je opět večer. Ne takový, jaké tu bývaly kdysi – noci nasycené pachy předchozího dne a nadějí na ty příští. Ne, tohle je něco jiného.
Opět ležím na písku a vnímám pohasínající hvězdy.
Mizí mi před očima.
Zvednu ruku a v mihotajících záblescích posledních sluncí odpočítávám na prstech jejich umírání.
První, druhá a ještě jedna…
Potom, jen na chvíli, zmizí ve tmě i moje ruka. Vím, že úplný konec ještě nenastal, ale vím také, že zítra touhle dobou už nebudu moci doufat v nic.
Dnes ještě mohu, a tak se těším na poslední den.
 
***
 
Poslední východ hvězdy.
Nadešlo svítání, pak dlouhá cesta od úsvitu k soumraku a pak… konec. Poslední východ slunce - vzdor věčné noci, teď mizí ve tmě.
Zbytky atmosféry této planety unikly do prostoru. Vzpomínám si, že nejprve se nebe zatáhlo mléčným zákalem, poté ho ovládla stále se zvětšující hvězda, která však nezměnila jen nebe, ale celý svět a vše na něm. A pak, až do tohoto dne, se už nic nezměnilo.
Kdyby…
Namísto toho hledím do všeobestírající a všepohlcující temnoty.
Kdyby…
 
Země je pokryta prachem, který tu po nich zůstal. Vím, že brzy zmizí i ten. Nakonec zmizí i zbytek tohoto světa a nejsmutnější na tom je, že už nezůstal nikdo, kdo by si jej pamatoval.
Už nežije nikdo z těch, kteří mu kdysi vládli a za chvíli přestanu existovat i já – Duch minulosti – ozvěna věků dávno zašlé krásy planety kdysi zvané Země.
 
Kdyby… tento den nikdy nenadešel.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář