Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příznaky stáří

Slunce se odráželo v částečkách prachu poletujících ve vzduchu. Pronikalo do místnosti a pomalu se plížilo k lůžku starého muže.

Jakmile se první paprsky dotkly jeho nosu, muž se lekl, vyskočil z postele a v rozjařené náladě spěchal k oknu. Zatracené slunce, nenechá mě ani chvilku na pokoji, mumlal si spíš pro sebe, ale nebyl jediný, kdo ta slova slyšel.

Nevšiml si totiž ženy stojící u dveří.

„Kdy už s tím začneš? Čekám na to už dlouho a dnes je přeci tak krásný den. Jako stvořený pro tvorbu.“ Pokoj se zalil jejím hlasem stejně, jako slunečním svitem. Jenomže on... okno zavřel a chystal se jít znovu spát.

„Zítra,“ odsekl rozmrzele. „A nebuď mě. Už jsem ti mnohokrát řekl, že když pracuji dlouho do noci, nemůžu vstávat tak časně.“ Zavřel oči a snažil se znovu zabrat, jenomže ona neodešla.

„Jsem jediná, kdo si ještě pamatuje, jak vypadala původně. Po tobě chci jen pomoc. Proč s tím nezačít dřív, než se ti všechno důležité z hlavy vykouří? Umění tvořit se vytrácí s věkem a na tobě příznaky stáří pozoruji už hezky dlouho. Přiznej si, už nejsi nejmladší, a...“

„A dost!“ vykřikl a sám se podivil síle, kterou ještě vládl jeho hlas. „O můj věk se nestarej!“

S absolutní jistotou, že toho rána už neusne, vstal z postele a přešel ke svému pracovnímu stolu. Byla to jen kamufláž. Ve skutečnosti ke své práci stůl nepotřeboval, ale jeho klienti za ním přicházeli právě do této místnosti, takže musel budit ten správný dojem.

Podlouhlý dubový kus nábytku stál na šesti nohách pod oknem zabírajícím celou jednu stěnu místnosti. Kde? Kde to jen je, mumlal si zase. Už stárl a tohle k jeho stavu patřilo stejně, jako jeho pověst Tvůrce, nejlepšího široko daleko.

„Jestli myslíš tohle,“ Žena luskla prsty a v její ruce se objevil svitek. „Naše smlouva,“ prohlásila významně a papír elegantně rozvinula tak, aby na něj viděl i on.

Na zažloutlém pergamenu zazářila zlatá písmena psaná před tisíci lety rukou Paní slunce, která ho také celou tu dobu opatrovala a chránila jako oko v hlavě.

„Sepsali jsme ji už dávno, to jsi byl ještě při síle a také vypadal docela jinak, než dnes,“ neodpustila si jízlivou poznámku shrnující její dojem ze stavu jeho zevnějšku. „Předmětem smlouvy byla jedna soustava o devíti planetách, zhruba stovce měsíců a několika tisících menších těles. Jsou tady i požadavky na vzhled jednoho každého z nich, veškeré údaje o složení každičkého zrnka prachu. A také požadavky na podobu životních forem.“ Zvedla obočí a levou rukou jemně rozčísla pramen zlatých vlasů.

Zůstal na ní užasle hledět. I přesto, jak stará, totiž letitá byla, stále vypadala jako mladice. Měla vysokou, přesto křehkou, pěkně tvarovanou postavu, jemné rysy, ladné pohyby a podmanivý tón hlasu. Důmyslný, svůdný, démonický.

O něm se to říct nedalo. Zestárl a těch tisíc let usilovné práce na něm zanechalo víc duševních a fyzických jizev, než si myslel.

Tvůrce, nejlepší ze všech. Také se za celé milénium ani jednou nezastavil. Měl zakázky po celém vesmíru.

Tuhle vytvořit mlhovinu v barvách spektra. Ani jeden odstín nechyběl.

Nebo pouštní planetu do soustavy výhradně úrodné a kypící životem. Byl to rozmar tamějšího vládce, jehož očekávání splnil do puntíku, do těch nejjemnějších detailů. Pět tisíc kilometrů v průměru a nikde ani kapka vody. Nebe věčně zatažené, zlatohnědý prach a písek, kam jen oko dohlédlo. Mohutné písečné duny se přelévaly jako vody oceánů a pod povrchem, to byla také jeho práce, zřídil malé útočiště pro své zákazníky.

Neobjednali si ho.

A nevyužili.

V plánu nebyla ani písečná bouře, která onoho monarchu zahubila několik dekád poté, co se začal kochat svým novým zlatavým světem.

A na nejvěhlasnějšího Tvůrce byl zahájen hon králových věrných.

Byl to dobrý král, měl jich tedy víc, než dost. Víc, než by osamělý, i když velmi mocný stařec zvládl.

Vyřešil to obdivuhodně. Celou soustavu zničil a vytvořil jinou, téměř na chlup stejnou, ovšem s malými úpravami – takovou záložní kopii té první, jen bez zanedbatelné části původního celku – bez inteligentního života.

Zabývat se tím, co si pod tím pojmem představoval, by vydalo na sáhodlouhý Tvůrcův monolog, který jednou, před mnoha staletími, skutečně sepsal a dokonce si dal tu práci a vytvořil si svůj vlastní archiv postřehů a literární tvorby – takovou knihovnu jediného génia.

Jak plynula staletí, rostly i jeho zkušenosti. Takže se formou pokusů a omylů naučil dělat komety, stabilní hvězdy a nestabilní mlhoviny, kvasary, pulsary, plynové obry a hvězdné trpaslíky, černé, bílé a červí díry (včetně červů o jejichž smyslu existence stále pochyboval) a mnohé další.

Někdy vytvořil život, jindy černou díru, která ho časem měla zničit. A on se nikdy nezapomněl dívat a zaznamenávat drobné nedostatky, které při dalším podobném pokusu vychytal jako mouchy.

Jednu obzvláště vyvedenou černou díru vyrobil nedávno. Šikovně ji umístil do středu Galaxie a čekal, co se bude dít.

Bytosti, které tam žily – dvě prosperující hvězdné mocnosti koexistující takřka vedle sebe, což je přesný kosmologický termín, jehož otcem je kdo jiný, než On, okamžitě zpanikařily.

Začalo to obviněním jedné strany, že za vznik anomálie můžou právě ti druzí. Shodou okolností se skutečně jedna rasa snažila vyrobit miniaturní singularitu, takže Tvůrce byl dokonale krytý.

Přesvědčování o jejich nevinnosti na druhou stranu nezabralo a rozpoutala se obrovská mezihvězdná řež, při které zanikla spousta sluncí. Trvalo to staletí a ze středu Galaxie, kde se díky vlivu černé díry deformovalo snad úplně všechno, prostor a čas nevyjímaje, se válka dostala až na samotný okraj a dospěla do Solárního systému, jemuž vládla Ona.

A jí se vůbec nelíbilo, že padl za oběť potomkům původních agresorů, za jejichž zrodem stál On.

Ze vzteku jich hodně zničila a zbytek vyhnala do věčného chladu mezigalaktické noci. Ale to nestačilo. Chtěla, aby svou chybu napravil a soustavu vytvořil znovu. Dokonalou, přesnou kopii té původní.

„Hmmm,“ brblal a šoural se směrem k ní. „Ukaž to sem,“ chňapl po papíru a přistrčil si ho před vrásčitý obličej.

„Víš co? Mám dobrou náladu,“ řekla významně. „Těch planet chci jen osm. Tu poslední, ledovou, malou - tu s podivnou oběžnou drahou, na které jsem tak dlouho pracovala, tu můžeš vynechat.

„Hmmfff,“ pronesl do ticha a studoval list papíru, jako by z něj chtěl vyčíst něco, co tam nebylo. Třeba část o tom, že pokud se mu nebude chtít tvořit, nemusí. Jenomže musel. Dokonce si vzpomněl, že jí to opravdu slíbil. Až bude mít čas.

A protože teď neměl na práci nic, než několik meteorických rojů a pár bezvýznamných komet, rozhodla se mu jeho dávný slib připomenout.

„Také netrvám na přítomnosti života na dvou, ale jen na jedné planetě.“ Výhružně zvedla prst, přitom to jako výhrůžku nemyslela. To ona ho jen tak škádlila.

Na třetí, nebo na čtvrté? Napadlo ji náhle, ale nechtěla se před ním shazovat svou nejistotou, takže mlčela. Pamatovala si, že na jedné z nich žila kosmická civilizace. Na té druhé jen mikroskopické organizmy.

No jo, ale jak to bylo? Padesát na padesát.

„Čtvrtá, dobře,“ přečetl si z poznámek.

Skutečně jsem to tam napsala, takže to bude asi pravda.

Přešel ke stolu a udělal si pár poznámek do veliké knihy zabírající polovinu pracovní desky stolu. Tam vedl pečlivé záznamy o všem, co za celá staletí vytvořil. Byl na ni hrdý také proto, že už byla ze tří čtvrtin popsaná. Dokázal toho opravdu dost.

Takže čtvrtá. To bude ona. Nejistota byla pryč, protože co je psáno, to je dáno a ona se přeci nemůže mýlit. „Tak?“ Čekala na jeho další reakci.

„Máš to mít.“ Usmál se a Ona odešla.

***

Tvorba soustavy, tedy s dostatečně přesnými údaji, byla jednoduchá. Vyhranil si na to přesně tři dny.

Den první:

Slíbila mu, že ho až do skončení práce nebude rušit, že mu naopak pomůže. Vstal časně a hned začal.

Na mapě Galaxie si našel tu správnou, nyní osamělou hvězdu a vyvolal si její obraz. Slunce zářilo uprostřed místnosti. Hřálo. Byl to reálný přenos skutečnosti. V tomto okamžiku mohl buď pokračovat v práci, nebo kdyby se mu zachtělo, klidně hvězdu zničit. V prstenci kolem ní, v hustém oblaku prachu, poletovaly zbytky dřívější soustavy, vzpomínky její ochránkyně a hlasy z minulosti, jenž utišila až chladivá náruč smrti.

Stabilizoval hvězdu. Taková omlazovací kůra spočívala v ustálení jejích vnitřních pochodů. Představil si oheň věky hořící v marnosti – pro nikoho. A pak paměť plamenů jednoduše vymazal. To byl dárek pro Ni. Nemusel to dělat, ale než začne s tvorbou, měl by dát do pořádku i ji.

Vytvořila mateční mlhovinu pro nové světy. Mohla to udělat kdykoli sama, jenomže to by pak musela čekat miliardy let, než se planety znovu vytvoří, vznikne život a vyvine se do podoby, kterou znala předtím, než ho zničili cizí nájezdníci. S jeho pomocí to mohla stihnout za tři dny.

Vyčistil prostor kolem ní od pozůstatků bývalých planet. Materiál, celé milénium poletující v prostoru použil ke stavbě asteroidových pásů. Duchům minulosti daroval klid. Přesně, jak si to pamatoval a jak to vyčetl z poznámek - jeden velký pás daleko za soustavou a jeden menší za čtvrtým světem.

Vše podle návodu.

Pak z mlhoviny začal postupně modelovat světy.

Den druhý:

Sáhl do oblaku prachu, prsty pevně uchopil předivo vesmíru, vlákno skutečnosti a nit neskutečna a přitáhl si jej do své pracovny. Jemné vlákno černější, než černé zpracovával v dlaních, až bylo poddajné a měkké, teplé a přístupné reagovat na jeho potřeby. Potom jím obkroužil jeden každý ze svých modelů, daroval mu část svých zkušeností a nechal ho vytvořit kopie dávno zničeného.

Kamenné vnitřní planety ohraničoval pás asteroidů. Myslel si, že jejich tvorba bude jednoduchá, ale nakonec daly nejvíce práce. Díky své rozmanitosti musel dávat pozor na množství detailů. Hlavně na ten nejdůležitější – život.

První byl rozpálený šedavý svět se stovkami kráterů, které musely budit dojem, že vznikly mnohem dříve. Začínal litovat, že dovolil, aby byla soustava zničena. Už se sobeckých důvodů, nemusel by teď mít tolik práce.

Druhá planeta - jedovatá koule o něco větší, než první, uchovávala tajemství. V době, kdy byla první soustava decimována bytostmi ze středu Galaxie, ztroskotala na druhé planetě jedna z jejich lodí. Ačkoli se po zničení soustavy prakticky vypařila, reziduální stopy po ní zachytila hvězda a nechala je smísit se s troskami. Po opětovném stvoření tam byla i ta loď a mrtvá posádka v ní. A to vše v době, kdy se obyvatelé této soustavy měli chystat na průzkum vnitřních planet.

Náhoda?

Možná, ale pokud by na druhé planetě našli loď a dokázali ji pochopit, rázem by to z lidí činilo nejmocnější bytosti v Galaxii.

Otevřel tím dveře budoucnosti.

Která může a nemusí nastat.

Třetí a čtvrtá planeta byly schopny udržet život. Než se vydal dál, vytvořil jeho zárodky – jednobuněčné organizmy, které zasel na oba světy.

Pro jistotu.

Za pásem z trosek se nacházel ráj velkých světů, z nichž jeden se mu obzvláště povedl.

Pátá planeta – plynový obr byl doslova meteorologickým zázrakem. Vyžíval se v tvoření bouří, větrných proudů, vírů. Vše v maximální možné velikosti a síle.

„Budu ti říkat, „Velká rudá skvrna,“ prohlásil do ticha pracovny, když modeloval chloubu pátého světa.

A pak ho něco napadlo. Popustil uzdu představivosti.

Den třetí:

Její poznámky mluvily jasně, ale On byl umělec. Nebude se přeci zahazovat s nějakou již použitou šablonou. Tyhle kusy skal potřebovaly nějak vylepšit, oživit, odlišit jeden od druhého. Ve vesmíru bylo až příliš černé a šedé.

A tak se vrátil na začátek.

První svět ponechal šedý.

Druhému umožnil kontakt se sluncem. Krémový příkrov věčných mraků se pomalu rozpouštěl do mlhavého oparu. Na povrch dopadalo o padesát procent více slunečního záření, což nezpůsobilo z počátku zhola nic, zato se mu to ale mnohem více líbilo, což pro něj, jako pro umělce, bylo patřičně uspokojující. Tedy alespoň do doby, než to bude chtít změnit. Byl přesvědčen, že se to bude líbit i Jí.

Krémovou nahradila blankytná modř protkaná nachovými a inkoustově modrými mraky. Mrtvoly i se svou lodí zmizely ve skále, kde je stejně jednoho dne někdo najde. Tlak na povrchu se snížil a kyselinový, věky trvající déšť prostě ustal.

Předpověď počasí vypadala skvěle.

Na třetím světě se život tvaroval podle scénáře, ale v době, kdy tam žila kosmická civilizace, způsobil Tvůrce něco neuvěřitelného.

Rozkvetly pouště, řeky se rozvětvily do starých koryt, zazelenaly se holé skály tam, kde to předtím věky nebylo možné. Moře byla modřejší, než v poznámkách Paní slunce. A ledovce přestaly tát. Navždy. Zamrzly v čase a prostoru a daly planetě čas, aby se přizpůsobila změnám, které nepřišly přirozeně.

Lidí bylo najednou patnáct miliard.

A to byl průšvih rovnající se černé díře uprostřed Galaxie.

Poodstoupil od svého díla a podrbal se na bradě. Doufám, že to nevidí, pomyslel si a vrátil se k práci.

Problematiku třetího světa na chvíli odložil a zamířil dál.

Umění chtělo rozvahu a čas.

A on ho měl dost.

Čtvrtý svět byl jednotvárně rudý. Proč ho trochu nezazelenit, řekl si a udělal to.

Zárodky života utvořily kolonii třímetrových dřevnatých lesů. Fotosyntéza se postarala o to, že nové pouště na třetím světě bledly závistí z nádhery a rozmanitosti toho čtvrtého.

Planeta získala rudozelený nádech s býlími čepičkami sněhu na pólech a třech nejvyšších sopkách.

Přemýšlel, že by jednu z nich probudil, ale když si spočítal, co všechno by tím zničil, rozhodl se protentokrát své ničitelské sklony potlačit.

Rudé skvrně na páté planetě pořídil menší sestřičku a mraky plynového obra rozkvetly v barvách spektra ještě víc, než tomu bylo předtím.

Namísto jednoho vulkanického měsíce měla planeta hned tři, které nad jejím severním pólem tvořily překrásnou korunku.

Tvůrce si musel zatleskat.

Šestý svět byl také plynový obr, ovšem o něco menší, než předchozí, zato ale s překrásnými ledovými prstenci.

Jenomže nádhery není nikdy dost a On rozhodně neměl v plánu troškařit. Vytvořil ještě jednu sadu prstenců a umístil ji do vertikální polohy k těm prvním tak, aby se vlivem slapových sil planety nerozpadly, nesmísily, aby se prostě chovaly jako dva na sobě nijak nezávislé systémy.

A to nebyla žádná legrace.

Pak ho opět začala trápit problematika třetí planety, respektive ho zajímalo, co se tam děje právě teď.

Po planině běžela lvice. Přestože svou kořist štvala už téměř čtvrt hodiny, stále ještě se necítila ani trochu unavená a vypadalo to, že ani její kořist ne.

Léto se ještě ani nepřehouplo do své druhé poloviny stejně, jako ani tento horký letní den. Slunce spalovalo všechno, co nebylo ukryto ve stínu, po větru nebylo ani památky a vzduch byl suchý a těžký. Přesto všechno se cítila svěží a plná sil. Její mateřský instinkt jí říkal, že musí nakrmit svá mláďata, která na ni čekala skryta pod nedalekým skalním převisem. A její lovecký pud ji nutil zabíjet.

Mladá zebří samička, která se zatoulala od svého stáda, se pomalu začínala unavovat, což lvici viditelně povzbuzovalo k vyššímu výkonu.

Dostihla ji zanedlouho, ale zebra se rozhodla nevzdat tak snadno, ačkoli věděla, že pro ni už neexistuje žádná možnost volby.

Přesto se ještě naposledy pokusila uniknout, vzepřít svému osudu.

Marně.

Kličkovala a snažila se lvici zmást, ale ta už věděla, že zebra nemá šanci. Pomalu se chystala zaútočit.

Při každém přesně vypočítaném pohybu napínala všechny svaly v těle a při posledním skoku se zadními tlapami pružně a jistě odrazila od země a s dokonalou přesností skočila na svou kořist. Pod vahou jejího těla zebra klesla k zemi, a ačkoli se snažila bojovat, neměla už o co.

 Její život teď patřil někomu jinému.

Lvice jí zlomila vaz, poté chvíli stála nad nehybným tělem a naslouchala okolním zvukům. Z dálky k ní doléhal křik mrchožroutů, kteří celý zápas s uctivé vzdálenosti, ale pozorně a s napětím sledovali.

Věděli totiž, že jejich čas také přijde.

„A tvůj, Tvůrče, ten také!“ Její hlas prolétl místností jako nárazová vlna po zániku hvězdy. „Co to provádíš s mojí soustavou!“

Obraz dění na třetí planetě zmizel, jako když utne a jeho víc než osud nebohého zvířete, začal najednou zajímat jeho vlastní. Pokusil se situaci zachránit úsměvem, ale očividně to nepomohlo.

Stála v záři rudých plamenů živených její tisíciletou zlostí.

A pak se rozplakala.

Beze slova přešla k jeho výtvoru a vryla si do paměti všechny detaily. V temných studnách smutných očí se odráželo světlo hvězdy a v něm krásy všech osmi světů. Krystalky ledu lomily světlo do barevně blyštivé nádhery, ale ani znovuvzkvétající život na planetách, neutišil její žal.

Poznal, že když se snažil vymazat její paměť, něco se nepovedlo. Něco zůstalo. Hluboko zasutá vzpomínka na minulost a touha vrátit ji zpět.

„Ty jediný jsi mi mohl pomoci,“ řekla smutně. „Ty jediný jsi mohl zachránit to, co jsi sám pomohl zničit. Pouze náprava těch strašlivých skutků by dokázala zmírnit můj smutek a potlačovaný vztek. Jenomže jsi zklamal!“ Zahřmělo a v tom ohlušujícím dunění vykřičela do světa všechnu svou beznaděj. „OPĚT jsi dokázal, že nejsi nic, než parazit,“ pokračovala. „Krmíš se smutkem jiných, jako mým poté, co jsem po tobě chtěla tak jednoduchou, tak primitivní věc. A ty… jsi zklamal!“

Sklopil oči a zadíval se na špičky svých zaprášených bot.

A Ona, chvíli předtím, než se vrátila do bezpečí svého hvězdného domova, přešla k jeho stolu a vzala do rukou starou knihu – jeho chloubu, jeho životní dílo.

Zůstal stát jako solný sloup, když vytušil, co asi chystá.

„To nesmíš,“ pronesl téměř neslyšně. Odměnou mu byl pouze úsměv na tváři zkřivené bolestí.

V tom okamžiku přestal existovat jeho poslední projekt – práce pro Paní slunce – Záložní kopie Sluneční soustavy.

Přestala existovat Jeho pracovna. A pak… pak i svět, bezejmenný pustý svět, na kterém se tisíce let ukrýval.

A Ona opět osiřela s jediným důkazem jeho existence.

Mohla ten sešit darovat dalšímu z Tvůrců a požádat ho o laskavost. Možná proto si ho vzala.

Jenomže chtěla být sama.

A tentokrát už navždy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář