Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spořič obrazovky

2. 6. 2012

 

„No to nic není, já slyšel mnohem děsivější historku,“ vytahoval se Jirka.
„Jo? No tak se pochlub. To sem zvědavej, co z tebe zase vyleze,“ dorážel Honza.
„To uvidíte, se normálně po…“
„Nemluv sprostě,“ ozvala se důrazně Honzova starší sestra, která s oběma dvanáctiletými chlapci seděla u stolu.
Než vypnuli proud, hráli karty. Chvíli trvalo, než v té tmě, kterou v zimě přináší už podvečer, našli svíčky, ale nakonec jo, takže si mohli třeba i o strašidelných věcech povídat vcelku bez obav.
Jirka, Honzův kamarád se rád chlubil, takže Jana i její bratr věděli, že bude určitě přehánět i tentokrát. Nezáleželo na tom. Byl pátek večer, jejich rodiče odjeli na společnou dovolenou - pět dní na horách, paráda! Jana dostala na starost oba kluky s tím, že Jirka těch pár dní přespí u nich. Oba byli, ovšem když se zrovna nehádali, docela v pohodě. Nemohla si stěžovat, i když… její představa o skoro týdnu bez rodičů, byla zpočátku poněkud jiná.
Myslela, že Honza pojede s rodiči a ona pak bude moci ke kamarádce na chatu, kde si to měly, ať už si pod tím představovaly cokoli, pořádně užít. Jenomže z ní nakonec byla chůva a její kamarádka se na ni naštvala.
Nebylo to tak, že by svého bráchu neměla ráda, to ne. Jen jí lezlo na nervy, když se o něj musela starat v době, kdy chtěla dělat něco jiného. Klasika. Nikdo se nestaral o to, co chtěla ona.
Jejich máma pořád upozorňovala na to, jaký je Honzík velký kluk, jak si dokáže zařídit tohle a tohle.
A to by jednou nedokázal být doma sám?
Když se na to Jana mámy zeptala, ta se po ní jen nechápavě podívala a prohlásila, že někdo musí přeci dávat pozor na to, aby se Honzíkovi nic nestalo. To Janu dostalo. Pak s knížkou zalezla do postele a půl dne s nikým nepromluvila.
 
Karty hráli o peníze, nejvíc o deset, dvacet korun. Rodičům to neřeknou, ale shodli se na tom, že takhle je to o moc větší zábava. A zrovna, když Honza vyhrával, vypnuli proud.
 
„Co to je za historku, hmm?“ vyzvídal Honza.
„Je to síla, mám to od bráchy a prej se to fakt i stalo. Teda, ne jemu.“
„Tak nemel a začni už.“
„Jasně.“ Jirka opřel lokty o stůl, zadíval se do mihotajícího se plamínku svíčky, z níž pomalu ale jistě stékal vosk do keramického podšálku, vrhnul po přítomných pohled říkající, že to o čem se chystá vyprávět je nutno brát vážně, vzal si z talíře před sebou jednu sušenku a začal.
„Takže… je to jako o tom, že na netu existuje stránka, kde si můžeš stáhnout všechno možný.“
„Cccc, takovejch je,“ skočil mu do řeči Honza.
„Tak chceš to slyšet, nebo ne?“ zamračil se Jirka. Vypadalo to, že se každou chvíli naštve, skočí po Honzovi a začnou se prát.
„No tak, musíte se furt dohadovat?“ snažila se zachránit houstnoucí atmosféru dohad o hloupostech, protože si všimla jak v momentě, kdy Jirka promluvil si Honza dal ruku před ústa, aby v případě potřeby zakryl možný záchvat smíchu. Naopak Jirka zpozorněl a napřímil se, připraven vyskočit od stolu, jakmile ho Honza ještě jednou přeruší. „Ty buď prostě zticha a nech ho, aby nám to řekl,“ napomenula bratra Jana a začala si připadat tak trochu jako jejich máma.
Honza si pomyslel něco hnusného o své starší sestře, ale byl ticho.
Jirka, i když stále ve střehu, ale rád za to, že se nemusí hádat, pokračoval.
„Brácha povídal, že na tu stránku narazil jeho kámoš z práce. Sháněl nějakou hru, nebo co. U počítače seděl už pár hodin a zrovna, když to chtěl vypnout, vlezl na stránku, kde ta hra byla. No… prostě si odtamtud začal stahovat všechno, co mu padlo do oka. Došel ke spořičům obrazovky. Znáte to ne, většina stojí za prd. To je samá příroda, zvířata, nějaký ptákoviny, krajinky… No, on je spíš na nahý baby a tak, chápeš ne?“ Všiml si, jak Honza neznatelně přikyvuje. Najednou ho to, co mu Jirka povídal, neskutečně zajímalo. Snažil se být nenápadný, snad aby to neviděla Jana?
Marně, protože ta stejně věděla, co má její brácha v počítači. No nic, říkala si, tiše seděla a poslouchala.
„Došek k jednomu, ten byl fakt zvláštní,“ pokračoval Jirka. „Jmenovalo se to nějak jako „Druhá realita,“ nebo tak. Bylo to jako ty 3D obrázky, akorát o moc realističtější. Skoro, jako bys koukal z okna na skutečný věci. Byly to takový krajiny, fakt vymakaný.“ Najednou se ho zmocnila touha všechno vyprávět do detailů, popsat to, aby to pochopil i jeho kamarád.
Ale vždyť… se na to můžou mrknout spolu, napadlo ho.
„Ty vole, to je síla,“ ulevil si Honza. Vzpomněl si na hry, které má v počítači, na všechny ty padouchy, které v nich likviduje a pomyslel si, jak by to bylo super, kdyby to mohl dělat doopravdy. Ne, že by chtěl zabíjet skutečné lidi, jen chtěl mít ještě skutečnější pocit, že se to děje. „Kde se to dá stáhnout? Ty jo, to chci!“ Třeba tam ty baby nakonec i budou, pomyslel si a slastně se usmál.
„Jasně, ale ono to není jen tak,“ naléhal Jirka a vzal si další sušenku. „Ten bráchy kámoš to stáhnul a nainstaloval. Pak si toho pár dní nevšímal a možná na to i zapomněl. No a pak se stalo, že jednoho dne prostě zmizel.
Honza mu přestával věřit. Teď asi nastala ta chvíle, kdy se Jirka začal vytahovat. Neměl by to dávat najevo.
Jana stále poslouchala a mlčela.
Myslela na jiné věci.
„Zmizel, jo? Kam jako?“ Dával si pozor, aby Jirka nepoznal, že Honzu jeho vyprávění pomalu přestává bavit.
„To nikdo neví. Jeho holka zavolala policii, když se toho dne nevrátil domů. Jenomže… brácha si myslí, že on ani nikam nešel, že prostě zmizel v tý druhý realitě.“
To už bylo na Honzu moc.
„Jak to? Takový věci se prostě nedějou, ty jo. Tohle můžeš vidět ve filmu, ale ve skutečnosti? Ani náhodou, ani omylem!“
„Ale…“ začal Jirka. V tom se rozsvítila světla, začalo hrát rádio, bylo po vyprávění.
Jana byla ráda, protože by to určitě skončilo hádkou o tom, kdo z nich má pravdu a toho se rozhodně účastnit nechtěla.
 
Po večeři se kluci rozhodli, že víc než karty s Janou, bude je bavit sedět u počítače a hrát hry. Jí to nevadilo. V televizi sice nic nedávali, ale pro tyhle případy to jistila kazeta. Už dlouho neviděla Unesené, ten seriál od Spielberga. Byl super, nahrála si všech deset dílů. Takže došla pro kazetu číslo jedna, udělala si hrnek černého čaje s příchutí skořice, rozdělala další balíček sušenek, protože ty jsou k čaji prostě nej, uvelebila se v křesle a zapnula přehrávání.
Kluci byli celkem potichu. Sem tam zaslechla z pokoje smích, takže došla k závěru, že se asi baví na nějakém chatu. No jo, co se taky dá čekat od dvou adeptů na pěkně bouřlivé dospívání?
 
***
 
Rodiče se vrátili se spoustou zážitků, kluci začali zase chodit do školy. Bylo po Vánocích.
Jana tohle období neměla moc ráda, ale když její brácha chodil do školy a rodiče do práce, bývala dopoledne doma sama, takže se dalo říct, že si neměla skoro na co stěžovat. Školu dokončila v létě a teď, zpočátku plna optimismu si hledala nějakou práci. Moc to ale nešlo a s každým neúspěchem propadávala se do stále hlubších depresí, temných vizí o své vlastní budoucnosti.
Častokrát, tedy skoro pořád si přála, aby mohla zalézt někam, kde by jí nikdo a nic z toho neotravovalo. Někam, kde by mohla být chvíli sama, kde by platila jen její pravidla a zákony její vlastní džungle. Mít tak doživotní právo rozhodovat o svém životě podle vlastního uvážení - absolutní moc nad vším, ne smíření se s prostou existencí v realitě doby, kterou nenáviděla.
Představa jejího světa byla prostá. Stačilo by otevřené prostranství s nerušeným výhledem na všechny strany, čistým vzduchem nepoznamenaným lidskou činností, či nedej bože… přítomností.
Žádní lidé, prostě nikdo!
Rozhodla se, že teď na nic z toho nebude myslet. Zapnula počítač, měla v plánu prostě jen tak bloudit po síti, ztratit se v toku dat.
Přečetla si došlé e-maily. Většinou to byly neosobní zprávy z internetových knihkupectví, ve kterých kdysi něco sháněla, jeden mail od kamarádky, která už podruhé zrušila domluvenou schůzku před kinem. Stejně to čekala, byla asi pořád naštvaná a dvě zprávy, které jí upozornily na to, že na jedné stránce, kde nedávno uveřejnila svoje dvě básně, k nim někdo poslal komentáře.
Byly hodnoceny celkem dobře. Z možných pěti bodů, kdy jednička je totální propadák a pětka je vyzdvihuje až na nejvyšší stupínek „skvělosti,“ měla u první básně krásných tři a půl bodu, u druhé dokonce čtyřku! Komentáře byly kladné, s malými výhradami k pravopisným chybkám a doporučení možných vylepšení slovních spojení. Poučila se, příště se toho vyvaruje.
A teď co?
 
Seděla u počítače, nevěděla co dál. Mohla by napsat další báseň. Teď je na to ta vhodná doba – období samoty, deprese a nejistoty.
Ne.
Chat by vyžadoval komunikaci s lidmi, kteří tam na ni určitě čekají, ale mluvit s někým byla ta poslední věc, po které v tuhle chvíli toužila. Vlastně… nevěděla, co chce ani teď, ani od života obecně.
Za okny zase sněžilo. Kdysi to mívala moc ráda, teď jí to štvalo. Nevěděla proč, ale prostě všechno co souviselo se zimou, způsobovalo u ní stavy úzkosti a mizernou náladu. Přesto se zadívala ven, sledovala padající vločky, vnímala chlad přicházející přes okno, snila o létě, o teple a světě bez zimy.
 
Nastavený po pěti minutách nečinnosti počítače, spustil se spořič obrazovky, který Honza nedávno nainstaloval.
 
***
 
Na tváři ucítila hřejivé teplo letního slunce. Když otevřela oči, vykřikla, protože nebyla tam, kde by být měla, kde byla ještě před chvílí - doma.
Sebrala zbytky sil pro výkřik zděšení a pak udělala tu největší hloupost svého života. Rozhlédla se.
Kolem ní nebylo nic, jen temnotou naplněný prostor s jediným zdrojem světla kdesi nad ní. Temnota byla všudypřítomná, vyhnula se jen jejímu tělu, na které dopadalo světlo. Snad slunce?
Nevěděla.
Visela v prostoru, ve kterém nebylo nic jiného, než slábnoucí ozvěna už několikátého výkřiku, volání o pomoc v touze po odpovědi, které se odráželo o stěny zahalené temnotou nedohledna.
Nevěděla, že záleží pouze na ni. Nedokázala si představit rozlehlost tohoto místa, necítila gravitaci, která by ji strhla do temnoty, ale ani stav beztíže. Mohla dýchat, ale byla to jen tělesná potřeba bez odezvy, kterou by normálně očekávala, bez pachů, bez chuti…
Nevěděla, že záleží na tom, jak si svůj svět vytvoří, že vše je postaveno na představivosti, myšlenkách a pocitech, které by ho měly vytvarovat, zbarvit, přidat vůně, výhled do krajiny, kterou si tak moc přála.
Nevěděla to, prostě jí to nenapadlo. Otevřela ústa k dalšímu výkřiku, ale nevyšlo z nich nic, než tiché zasýpání. Ani slzy beznaděje neměly slanou chuť, protože tady bylo všechno tak neskutečně neosobní, sterilní, neposkvrněné.
 
Byl to jen její svět – ten, ve kterém chtěla být sama.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář