Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky na smrt

6. 3. 2012

Trvá to asi třicet vteřin.

Když se snažíte nadechnout něčeho, co tam zkrátka není, vašemu tělu dojde, že něco není v pořádku a zpanikaří. Nejdříve si uvědomíte to ticho - ticho nekonečné prázdnoty bez vzduchu, který by vedl zvuk a je vám tak nějak divně. Nevíte, jestli to ticho slyšíte, nebo jestli už neslyšíte vůbec nic. Začíná vám být příšerná zima, protože z těla odcházejí i ty poslední zbytky tepla, které byste si udrželi i za té nejchladnější noci na Zemi. Cítíte chuť vlastní krve a napadá vás jediná otázka.

Proč?

Dochází vám, že nejste na Zemi a že se ani nejedná o nějaký žert, či sen, ale přejete si, aby tomu tak bylo. Pod nohama nemáte nic než hvězdy - miliardy hvězd, a to samé je všude, naprosto všude kolem vás. Vlastně je teď úplně jedno, kde je pod a nad, nalevo a napravo, vepředu a vzadu, protože tady to nemá vůbec žádný význam. A vy jen jste a neexistuje nic, co byste pro změnu své situace mohli udělat.

Přepadne vás pocit bezmoci, a i když je to ta poslední věc, kterou byste si přáli, jste najednou neskutečně bdělí. Uvědomujete si, že se děje něco, na co vás nikdy nikdo nemohl připravit. V žilách vám tepe krev a ten tep je čím dál pomalejší. Bolest je tak nepředstavitelná, že jí už přestáváte vnímat. Po několika dalších vteřinách se vám v těle začne vařit krev. Je to něco, co musí nutně nastat, a vy víte, že vás to osvobodí od bolesti bytí. Maličkaté bublinky budou  pomalu, ale jistě postupovat celým tělem, až dospějí k srdci.

A pak? Pak nastane konec.

Ještě před tím se však pokusíte o jednu instinktivní, ale naprosto šílenou věc – pokusíte se nadechnout. Přejete si, aby se plíce naplnily vzduchem a aby se vaše tělo uvolnilo ze sevření bolesti, ale namísto toho se plíce roztrhnou a vaše tělo zemře.

Říká se, že posledním smyslem, kterým před smrtí ještě dokážete vnímat okolí, je sluch. Tady je však prvním, který vás opustí. Nesnesitelná bolest celého těla, které se marně brání tomu, co je nevyhnutelné, vás dovede až do chladivé a tiché náruči smrti.

Tak tohle je, nebo spíše bylo, těch nejdelších třicet vteřin vašeho života, během kterých jste možná přemýšleli o tom, co bude dál.

Tělo - dokonale konzervované, bude plout vesmírem do doby, dokud nenastane konec všeho a vy se s dalším Velkým třeskem nerozletíte do nicoty. V tom případě si můžete jen vroucně přát, aby se vaše molekuly staly stavebními kameny života na některé planetě, která ale teď zatím ještě neexistuje.

V opačném případě přeji hodně štěstí na nekonečně dlouhé cestě věčností.

***

Tak mě napadá, že raději ani nechci vědět, co by z toho vzniklo. Představa, že takhle zemřu, mě vždy děsila. Věděla jsem, že taková možnost je velice reálná, zvlášť v době, kdy se lety do vesmíru považují za stejně samozřejmé a všední, jako cesta vlakem. Je docela na místě počítat i s možností, že ta která cesta neskončí tak docela podle vašich představ.

Musím přiznat, že myšlenka na to, že moje DNA by mohla možná za miliardy let znamenat základ života na jiné planetě, je zajímavá, vzrušující – to jistě a pravda i trochu samolibá. Zároveň je i hloupá a děsivá. To je to pravé slovo. Vždy mě to pomyšlení, pokud jsem vůbec kdy na něco takového myslela, opravdu děsilo.

Znáte to, takový ten pocit vypětí, zvláštního pocitu vzrušení a mrazení po celém těle, který je předzvěstí nějaké ojedinělé události? Jste si vědomi toho, že se má stát něco zvláštního, přitažlivého, děsivého, třeba z toho chcete i vycouvat, ale nakonec zvolíte nebezpečnější cestu, protože věříte, že vám se neštěstí prostě a jednoduše vyhne? Ať to stojí za to, říkáte si a nebezpečí přestane existovat.

Lidé mají někdy zvláštní touhy a věří v divné věci.

Teď, i když jsem to vůbec neměla v plánu, má moje nejhorší noční můra – věc, která mě nejvíc děsí, naději na úspěch. Žádné nepříjemné mrazení, jen strašlivá bolest, bezmoc a pak už jen konec.

Jakže to říkali? Je vám příšerná zima, protože z těla odejde všechno teplo?

Necítím zimu. Já totiž už necítím vůbec nic.

Jen zachovat klid. Musím přemýšlet.

Co si pamatuji jako první?

První vzpomínka... první... moje narozeniny… můj první den ve škole, nebo... Ne, moje první vzpomínka je na smrt - na moji smrt.

Ano, protože první, co jsem si uvědomila, když jsem otevřela oči, bylo, že jsem mrtvá. Vůbec nechápu, že mi takové zjištění může udělat radost, ale já jsem vážně ráda, že to vím. Teď už můžu klidně vzpomínat na smrt.

Ani nevím, jestli letím, nebo jen visím v prázdnotě. Mám ale takový dojem, že nějakou rychlost mít musím. Pamatuji si totiž, že jsem se ničeho nedržela, když se otevřely vnější dveře a vzduch v komoře mě vyhodil ven. Vybavuji si náraz – jako by mě něco vší silou praštilo do zad. Vydechla jsem z plic i ty poslední zbytky vzduchu a zkrátila tak svoje utrpení jen na těch pár vteřin. Ale i to bylo víc než dost.

Už vidím, jak vyplňují můj úmrtní list.

Smrt nastala, když jsme jí – občanku našeho naprosto nenásilného a mírumilovného Společenství, vyhodili do vesmíru.

Pravděpodobně jsem se stala obětí výbuchu v kolonii na Centauri 3. Mé tělo shořelo, nebo bylo zničeno k nepoznání, takže nebude co identifikovat, či pohřbít. Moje rodina dostane velmi drahý smuteční věnec modrých a žlutých růží, kondolenci od mých vrahů a samozřejmě trochu peněz.

Někdo z mých takzvaných přátel – vrahů, bude mít dojemnou řeč na rozloučenou o tom, jak tragická je moje smrt, jak budu všem chybět a má matka jí nebude vnímat. Bude myslet na to, že jediná šance na přežití naší rodiny, je mrtvá. Jediné dítě, které jí Společenství kdy dovolilo mít, zemřelo.

Jak tu tak visím mezi Zemí a nekonečnem, přemýšlím o tom, co bude dál. Rozeznám plynutí času? Máma je už možná tisíc let po smrti stejně, jako moji přátelé a kolegové a mě to připadá, jako bych tu byla chvíli. Třeba jsem tu jen hodinu, rok. A třeba tisíc let.

Budu v tomhle těle až do konce trvání vesmíru? Proč jsem tu vůbec zůstala?

To jsou všechny ty řeči o životě po smrti lži?

Záleží na tom, kde zemřete?

A znamená to tedy, že na tom místě pak musíte strávit věčnost? To tedy nezávidím například těm, kteří uhořeli, nebo vypadli z okna nějakého mrakodrapu. Jejich věčnost se asi skládá ze samých pádů. Nebo možná jen z jednoho – nekonečného.

Třeba někdo z těch, kteří zemřeli jako já, (a je jich opravdu dost, i když to nikdo nikdy nepřizná), prožívá to samé, ale rozletěli jsme se všemi směry… Není možné se s někým z nich spojit a jestli ano, tak jak? To je šílenost, co?

Pokud jsem se za živa považovala za normální, obávám se, že po smrti přijdu o rozum. Napadají mě teď zvláštní myšlenky.

Věci, na které jsem nikdy před tím ani nepomyslela, se mi najednou vybavují tak jasně.

Že bych zmoudřela?

To asi těžko.

Jednou se mi o tom zdálo. Letěla jsem vesmírem, jen tak bez jakéhokoli dopravního prostředku a nejspíš jsem měla na sobě to, co doma obvykle nosím. Mohla jsem normálně dýchat a slyšela jsem zvuky, i když vím, že tady žádné slyšet nemůžu. Ty rozpory mi ani tak nevadí, protože sny jsou právě o takových věcech, popírají veškeré zákony a právě proto jsou tak úžasné. Zkrátka v tom mém snu jsem se chtěla někam dostat. Nezáleželo na tom, kde jsem a proč, nebo kam chci jít. Důležité bylo, že jsem našla cestu a věděla jak se po ní vydat. Napadlo mě, že stačí jen pomyslet a stane se cokoli, co budu chtít. A stalo se to. V tom snu to fungovalo. Teď nemám nad ničím kontrolu. Dokonce nemám ani sny. Nepamatuji se totiž, že bych spala.

Smrt je jedno dlouhatánské bdění.

Zase se směji. Je to zvláštní. Slyším svůj smích, ale vím, že to prostě není možné. Přemýšlím o tom, jestli mi za pár tisíc let bude vadit ten výhled. Hvězdy - samé hvězdy všude kolem.

Diana má teď asi stejný problém. Naposledy jsem jí viděla těsně před smrtí. Byly jsme v přechodové komoře číslo tři na páté palubě Phobosu 1 - lodi naší společnosti.

Tyhle lodě se stavěly v jednom z doků u Marsu, kdyby vám snad jméno měsíce něco říkalo. Zanedbatelná gravitace byla ideální pro stavbu lodí, které jsou určeny jen do vesmíru.

Teď, prosím, omluvte tu otravnou lekci dějepisu, ale musím. Já vám to musím říct, protože jinak nepochopíte, proč jsme s Dianou skončily zrovna takhle.

***

Poté, co jsme osídlili Mars, dokázali jsme dokonale využít vše, co nám nabízel. Lidé už dokáží žít a přežít v prostředí s nízkou, nebo vůbec žádnou gravitací o mnoho déle, než dávní vesmírní průkopníci. Problém s úbytkem vápníku a ochablostí svalové hmoty jsme vyřešili někdy na konci jedenadvacátého století. Byl to tehdy velký triumf – jeden z mnoha. Otevřel lidem dveře do vesmíru, které byly do té doby jen pootevřené.

Z Phobosu je překrásný výhled na Mars, i když někdo tvrdí, že se mu z toho měsíce točí hlava. Není to samozřejmě myšleno doslova. Má to co dělat s rychlostí jeho rotace kolem planety - s tím, že vychází na západě a zapadá na východě a takové ty věci. Je to takový kosmický žertík, kterých se v průběhu osidlování Sluneční soustavy vyrojily tucty.

Jednou jsem tam byla - na Phobosu, ale žít a pracovat tam? To ne. Měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybrat a já zatoužila spíš po planetě pod ním. Tam byla budoucnost a nejen moje.

Diana byla mojí dobrou přítelkyní už celou věčnost. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsme se seznámily. Prostě vždycky patřila do mého života a mezi miliardami lidí, byla jednou z mála, které bych se nebála svěřit své myšlenky, nebo svůj život. I když jsme se kolikrát roky neviděly, věděly jsme, že ta druhá je tam někde, a že přijde, když bude potřeba. Studovaly jsme každá jinde a pak jsme se sešly u stejné věci. Našly jsme si práci na Marsu. Jednalo se o výzkum rostlin, které dokáží přežít v prostředí mimo obytné kopule. Doslova nás to nadchlo.

V jednadvacátém století je tam vysadili první osadníci čistě ze zvědavosti. Byl to experiment, který neměl být dokončen za života těch, kteří ho započali. Nikoho však nenapadlo, že za pár set let by tyhle ani ne osmdesát centimetrů vysoké rostlinky, mohly hrát pro člověka a jeho přežití životně důležitou roli. Nejednalo se o počátky teraformace – ne tehdy.

Během následujících tří set let se ukázalo, že se jim nejen dobře daří, ale díky odlišným podmínkám na obou planetách, se vyvinuly v docela odlišný druh rostlin. Žádné zásahy do genomu. To, co vzniklo na Marsu, bylo dílem přírody.

Naše studie prokázaly, že kdybychom jim dali asi tak tisíc let a nechali je v jejich prostředí se vyvíjet, začaly by proces teraformace, (tedy přeměny pro člověka neobyvatelné planety v planetu s dýchatelnou atmosférou) přirozenou cestou.

Dobře, uznaly jsme, že tisíc let je dlouhá doba, ale to spíš záleží na úhlu pohledu. Moje, ani příští dvě, tři generace, by se ještě nedožily jakékoli, ani nepatrné změny v přeměně Marsu. To samé ale platilo i v případě druhé varianty – totiž použití projektu Nula jedna. Je to už pár set let stará myšlenka. Sestrojili jsme stroje, které po přistání na Marsu začnou vypouštět skleníkové plyny a znečistí atmosféru. Planeta se ohřeje a doslova se změní tak, aby vyhovovala naší ješitnosti. Ve dvacátém století, kdy tahle teorie vznikla, se myslelo, že by taková přeměna planety zabrala tisíciletí. Postupem času se ta myšlenka zdokonalila, takže výsledky, které by znamenaly, že se tam jednou budeme moci přestěhovat, a bez problémů tam žít, by se dostavily už po dvou stech letech. To je poměrně dlouhá doba v porovnání s délkou lidského života, ale strašně krátká z hlediska stáří Marsu. To proto nám těch tisíc let nepřišlo zase tak dlouhých.

Jen si to vezměte. Tři miliardy let se na povrchu neděly téměř žádné větší změny, když nepočítáte celoplanetární prachové bouře, a teď se má celá planeta viditelně změnit za dvě století? To nám připadalo jako naprostá šílenost, když uvážíme, že se tam navíc vyvíjel nový druh. A právě o něj nám šlo.

Přály jsme si najít řešení, které by ty rostliny nezabilo. Tvůrci projektu Nula jedna ale právě počítali s tím, že vyhynou. Byli ochotni vyslat na Mars skupinu, která by po započetí jejich varianty přeměny sledovala jejich zánik.

Strašně nás to rozzuřilo, protože stejně tak tam mohli poslat lidi, aby se pokusili zachránit něco, co by pro jejich potomky mohlo znamenat záchranu, až na Zemi nebude místo. Vůbec nepřemýšleli o tom, kolik možností využití by nabídly…

Přiznejme si, že hledání nových planet je sice úspěšné už přes tři sta let, ale zatím se podařilo najít jen 1021 plynných obrů různých velikostí, podobných Jupiteru, nebo Saturnu, na jejichž měsíce, aby vyplenili jejich zdroje, se jako hejna kobylek možná jednou snesou lodě pozemšťanů.

Dále se podařilo objevit 316 planet podobných Měsíci, nebo Merkuru. Jsou to zaprášené světy bez života, poseté stovkami kráterů různých velikostí, které vznikly už strašně dávno. Nám dnes jen připomínají dobu vzniku vesmíru, ale přežití nám zajistit nemohou. Takové planety jsou obvykle velmi blízko svých mateřských hvězd a rozdíly mezi teplotami ve dne a v noci, se počítají v rozmezí stovek stupňů Celsia. Život, jak ho známe, na nich nikdy nebyl a nikdy nebude možný.

Velké naděje se vkládaly do poslední skupiny planet. Z nekonečných hlubin vesmíru se jich ale vynořilo jen 27 podobných Zemi. Z toho jen 12 z nich mělo vyhovující podmínky pro lidský život - tím myslím vzdálenost od mateřské hvězdy, složení atmosféry, přítomnost vody a vegetace na povrchu, gravitaci a ještě desítky faktorů, které dělají planetu pro lidi vhodnou. Je v tom ale další, zásadní háček. Kromě dvou jsou všechny velmi daleko na to, abychom se k nim dostali dříve, než za několik lidských životů.

Z téhle pravdy mě vždy zamrazilo. Svíralo to srdce a mysl donutilo křičet… beze slov.

Je sice pravda, že se připravoval projekt pro osídlení jedné z těch deseti vzdálenějších. Byla postavena obrovská kosmická loď, vybráni dobrovolníci a naloženy tuny zásob všeho druhu, ale jak to dopadlo, to už jsem bohužel neměla možnost zjistit. Mohu jen doufat, že dobře, a že se k některé z nich podaří bezpečně doletět. Nad lodí, která se takhle vydá do neznáma, bude totiž viset obrovský otazník. Nemůžeme s jistotou tvrdit, nejsou-li už některé z těch planet už obydlené. Naše technická vyspělost ještě není na takové úrovni, aby tohle dokázala rozlišit. Můžeme jen vybrat cíl a zamířit k němu.

Co se stane, pokud svět, ke kterému se rozhodneme letět, bude obydlený? Lidé poletí stovky let, aby se pak obrátili a zamířili zpět k Zemi? Nebo bude následovat dohoda o sdílení planety dvěma třeba úplně odlišnými druhy? Jak to ovlivní původní obyvatele a bude jejich společná budoucnost zasvěcena míru? Budou lidé prosit o azyl, aby mohli v klidu dožít ve světě, ke kterému se vydali jejich předkové před stovkami let, nebo se stanou oběťmi nehody ještě někdy během své cesty k cíli? V téhle souvislosti můžeme být šťastní, že nám snad souhra náhod dopřála, že v našem blízkém sousedství vznikly hned dvě planety, které by mohly být nazývány domovem. Jsou vzdáleny čtyři světelné roky od Země.

Centauri 4 se svými původními obyvateli, je velmi podobná Zemi. Jsou tam jen dva kontinenty, ale podíl vody a pevniny na planetě, je téměř shodný s pozemskými hodnotami. Atmosféra je trochu bohatší na kyslík a život, který se tam vyvinul, je lidský. Jsme si podobni vzhledově a anatomicky, protože náš vývoj se ubíral přibližně stejnými cestami, ale tam podobnost končí.

Tamní obyvatelé mají úžasnou a tajemnou minulost, zvyky, kulturu a náboženství stejně, jako obyvatelé Země. Ale jaký osud nás čeká, to je ve hvězdách. Ve své dlouhé historii prožili jen málo konfliktů, které by jejich společnost výrazněji negativně poznamenaly. V historii jejich světa není místo pro světové války, epidemie, které by byly zapříčiněny způsobem jejich života, nebo terorismus. I přesto všechno nejsou na Centauri 4 známky přelidnění.

I když obě planety z hlediska technického vývoje dělí jen tři století (lidé ze Země jsou ti starší), vývoj duše, dá-li se to tak nazvat a osobnosti obyvatel Centauri 4, je před pozemšťany o tisíce let napřed. Vypadají jako mi, ale nejsou námi. Vyvinuli jsme se na dvou planetách a máme docela odlišný způsob života. Na Centauri 4 život je a vždycky byl, ať už člověka, nebo zvířete, posvátný a jako takový i chráněn. Zločinnost téměř neexistuje. Jejich zvláštní otevřenost a přístupnost na první pozemšťany, kteří tam přiletěli, nezvykle zapůsobila. Nevadí jim dělit se o cokoli, na rozdíl od chamtivosti a lhostejnosti některých… omlouvám se, vlastně většiny lidí.

Na Centauri 4 nikdo nezná samotu, rasovou nesnášenlivost, nebo lhostejnost k těm slabším. Pro tělesně, nebo duševně postižené, se nestaví domy za vysokými zdmi a ploty, které je od vnějšího světa záměrně izolují. Takoví lidé zůstávají se svými rodinami, které se o ně starají. To stejné platí o péči o lidi nejstarší, kteří jsou ve společnosti vážení a pro mladší generace zdrojem inspirace a poučení. Nejsou věcmi, kterých se mladší zbavují, když je už péče o ně přestane bavit.

Na otázku, proč se bytosti sobě tak podobné, vyvíjely po celé miliony let tak blízko sebe a přeci úplně jinak, odpovědět nedokážu.

Možná to byla náhoda.

A možná něčí záměr.

Byli na počátku výzkumu vesmíru. Zkoumali teprve nejvzdálenější planety své sluneční soustavy, když před šedesáti lety vstoupila do jejich systému loď s lidskou posádkou. Nad všeobecná očekávání a strach z neznámého, dopadl první kontakt víc než dobře. Za deset let se uzavřela smlouva o spolupráci a vzniklo Společenství Země – Centauri. Centauri 3 se po dohodě stala kolonii Země. Pozemšťané jim za to poskytli některé výdobytky své civilizace - knihovnu obsahující poznatky ze všech možných vědních i nevědních oborů, obrovské množství mýtických příběhů všech možných ras a kultur, několik různých pohledů na náboženství, odlišné názory na život a smrt, poznatky z medicíny, nebo třeba encyklopedii kulinářských zázraků modré planety a mnohé další. 

Jejich hostitelé jim zase vyšli vstříc v žádosti o zřízení výzkumné stanice na třetí planetě. V současné době tam žije stálý vědecký personál, který se mimo jiné zabývá i hledáním nových planet.

Lidé tam dělají věci, které jim samotným přinesou tak možná dobrý pocit z vykonané práce, ale jejich dětem a dalším generacím, dají možná šanci na úplně jiný způsob života. V kombinaci s vlivy jaké na ně mají obyvatelé čtvrté planety, si dokáži docela živě představit, že budoucnost by mohla být určitě hodně zajímavá. Jenomže jak už to na Zemi bývá, většina lidí o budoucnosti svojí, nebo svých dětí moc nepřemýšlí. Teď je tu přítomnost a planeta Mars. Nabízí se způsob, jak ji změnit k potřebám lidstva v relativně krátkém čase.

Takže, co s tím?

Nejprve se nám s Dianou podařilo všechno zveřejnit. Asi tak rok se vedly bouřlivé diskuse na téma Máme zabít sami sebe? V tisku a jiných médiích se často objevovaly titulky jako:

Odsuzujeme naše děti k smrti?

Lidstvo – vlci v rouše beránčím:

Nezabíjejte Mars!

Některé články byly pravda dosti přehnané a jejich obsah často hraničil až s čímsi paranormálním. Například jeden horlivý novinář, jehož koníčkem bylo časté používání nejrůznějších přívlastků, přirovnal Mars k živé bytosti a rostliny na jeho povrchu k částem jeho těla. To, že se připravoval plán na likvidaci těchto rostlin, mu připadalo, jako by tvůrci projektu Nula jedna chtěli planetu nějakým bizardním způsobem zmrzačit. Část veřejnosti se toho chytila a začala pořádat demonstrace a podpisové akce. Jenomže… všechno skončilo dříve, nežli mělo.

Asi jsme se s Dianou nesnažily dost, protože jsme u lidí vyvolaly popravdě jen málo reakcí. Asi proto, že většina z patnácti miliard lidí, jež jsou roztroušeni po Sluneční soustavě, nikdy na Mars nevkročila a nikdy nevkročí. Většinou nemají důvod, nebo je existence nějakých rostlin vůbec nezajímá.

Jediný světlý bod v našem tápání ve tmě se ukázal tehdy, když někteří čelní představitelé Společenství o odložení Nula jedničky na chvíli zauvažovali. Jenomže vedoucí představitelé, ať už vedou cokoli - třeba i mezihvězdné spojenectví, nakonec nejsou ti, kteří rozhodnou o jeho osudu. Jsou to jejich zástupci, našeptávači a manipulátoři, kteří stojí kdesi v pozadí a víc, než osud lidí, kteří jim věří a spoléhají na jejich rozhodnost, je zajímá jejich vlastní prospěch. Právě jeden takový prospěchář se jednoho květnového rána roku 2359 rozhodl, že Karen Dayová a Diana Deen Novaková představují hrozbu a měly by tedy být uklizeny na nějaké méně viditelné místo - třeba do kolonie na Centauri 3.

Nevadilo nám to. Měly jsme dojem, že bychom mohly působit i odtamtud. Pořád tu byla naděje, že něco, co jsme na Zemi prohlašovaly, vzbudilo zájem. Dělaly bychom nějakou obyčejnou práci a mimo jiné plánovaly tichou pomstu za naše přemístění. Třeba bychom se i jednou mohly vrátit na Zemi. Možná bychom našly spojence na Centauri 4, protože oni si přeci váží života jiných druhů stejně, jako svého vlastního a mohli by mít tedy větší zájem na záchraně těch rostlin.

Naděje.

Až na ten malý zádrhel. Na Centauri 3 jsme nikdy nedoletěly. Někde mezi naším domovem a  vyhnanstvím, jsme započaly docela jinou cestu.

***

Když o tom tak přemýšlím, dokážu se na sebe podívat z vnějšku. Visím v nicotě sama před sebou a hledím do mrtvých očí. Jsou otevřené a to, co viděly naposledy, bylo děsivé.

Viděly osud. Viděly hvězdy. Viděly smrt.

Když se mi to stalo poprvé, hrozně jsem se vyděsila. Mně ani tak nevadí ten pohled na mladé ženské zmrzlé tělo s výrazem hrůzy ve tváři, se zmrzlými vlasy, trochu schoulené – jako by někde ve středu toho klubka měla být vzduchová kapsa a tedy i naděje na život, s pokožkou našedlou a popraskanou, s rukama před obličejem bránícími očím, aby viděly. To ne. Mě děsí, že JÁ VÍM, komu to tělo patří. Někdy, když si uvědomím svou situaci, křičím a někdy se zase rozesměji. Je to známka šílenství? Nebuďte směšní. Mrtví nemůžou zešílet.

Nemůžou? Vážně? A zmínila jsem se už o těch hlasech – o mém druhém Já, které je na té dlouhé cestě mým společníkem?

Uvažuji.

Ledaže bych nebyla mrtvá.

To se pleteš, Karen. Podívej se na sebe.

Jenomže, co když opravdu nejsem mrtvá?

To snad nemyslíš vážně!

Hádám se sama se sebou o něčem, co je přeci tak zřejmé, ale když o tom pochybuji, dává mi to naději, byť strašně malou na to, že by to všechno mohlo být přeci jen trochu jinak. To by se o mě vědci poprali. Není mrtvá, ani po věčnosti strávené v tom neagresivnějším prostředí, jaké člověk zná. Není mrtvá, když nedýchá, nic nejí, nepije a nespí.

Ale proč necítím zimu?

Protože jsi po smrti. To tě ani tohle nepřesvědčí?

Neposlouchám ji.

Jak můžeš takhle přemýšlet, Karen?

Pamatuji si svou vraždu. Dokáži si vybavit i tvář svého vraha, a na jméno, na to bych si také časem vzpomněla, ale… nemám to komu říct!

Možná by to ani nikoho nezajímalo. Je to prosté. Jsem mrtvá a naše dokonalá společnost zase předvedla své umění v klamání vlastních lidí.

Tak už ti to konečně došlo.

Teď myslím na svou rodinu a na život, který neprožiji a zlobím se. Ne. Nenávidím! Ukradli mi budoucnost. Ten, který nás 16. května 2359 o ni připravil, se o dva dny později vrátil domů na Zemi ke své rodině a žije dál svůj nicotný život poznamenaný krví a vůbec ho netrápí to, co udělal.

A proč by ho to mělo trápit, ty hloupá?

Zmlkni už!

Možná se opravdu zblázním. Proč… Proč nikdo z posádky lodi ani na chvíli nepochyboval o tom, že to, co se nám stalo, nebyla nehoda?

***

Teď už s jistotou vím, že letím. Cítila jsem náraz. Někde, asi stovky světelných let odtud, vybuchla supernova. Zemřela hvězda a rázová vlna z výbuchu, který ale nastal staletí před mým narozením, mi udělila jakousi rychlost. Škoda, že se nemůžu bavit tím, že bych počítala, kdy a kam doletím.

Začínáš být docela morbidní, Karen.

A tobě to vadí? Pane bože. Ptám se vlastně sama sebe. To čekám odpověď, nebo co?

***

Mohla bych si vzpomenout? Pamatuji si ještě ty obrazy? Kdysi jsem ve svém pokoji… Kde? Doma? To je takové hřejivé slovo, ale už nevím, co znamená. Bylo to místo, kde mi bylo dobře. Měla jsem tam knihovnu a ty knihy v ní, byly úžasné. Většina z nich pojednávala o vesmíru.

Byly v nich překrásné fotografie mlhovin, planet a vzdálených galaxií, výbuchů hvězd, zatmění Slunce a Měsíce, spousta ilustrací zobrazujících věci, které buď neexistovaly, nebo se nacházely kdesi v hlubinách kosmu.

Asi teď budu hledat v paměti, který z těch obrazů se mi líbil nejvíc.

***

Myslím si. Ne, jsem si jista, že se duše člověka, nebo alespoň moje vlastní, nachází v mysli. Já bych určitě neřekla duše, ale spíš vědomí, podstata – to, co jsem. Nebo spíš to, co jsem byla, co ze mě zbylo. Duše zavání náboženstvím a já věřící nejsem, i když víru neodsuzuji. Mám dojem, že by lidé po celá ta tisíciletí nemarnili čas, prostředky a tisíce lidských životů na budování všelijakých svatostánku pro nic a pro nikoho. Nesnažili by se, kdyby nebyli přesvědčeni o tom, že tam nahoře je někdo, nebo něco, co je sleduje a za jejich úsilí je po zásluze odmění. Jojo, po zásluze. Co bych podle nich musela udělat, abych si zasloužila tohle?

Možná, že to co lidé nazývají Bohem, je vlastně jedno obrovské vědomí skládající se s částeček každého, kdo zemře. Miliony duší se spojí v jednu – obrovskou inteligenci a nekonečné vědomí všeho. Jenomže mě nestačí takové ujištění. Asi jako každý vědec, potřebuji nějaký důkaz. O všem.

Kdysi lidé hledali duši. No vážně! Hledání duše, které nevedlo nikam. Ve dvacátém století a vlastně i v jednadvacátém, se na tohle téma objevilo mnoho teorii, ale dokázat je prakticky, to byl oříšek.

Zatímco věřící část vědeckého světa zastávala názor, že když se po smrti těla zmrazí mozek, uchová se tím i duše zemřelého, naprostí bezvěrci na to šli jinak.

První skupině šlo o to uchovat mozek, jako zdroj vědomostí a vědomí. Měli dojem, že tam je ta pravá podstata lidského bytí a tedy není zapotřebí uchovávat staré a nepotřebné tělo. Až přijde čas, tělo se prostě naklonuje, nebo vyrobí nějakým jiným způsobem a pak se k němu připojí hlava. Potom už stačí ho jen oživit A rázem je tu úplně ten samý člověk, na vlas stejný, jako kdysi. Jak prosté. Jenomže… Vzhledem k tomu, že se nikdy nepodařilo takto zmrzlý mozek znovu připojit k novému tělu a oživit, nevím, jestli neměli své názory přehodnotit dřív, než sami skončili v mrazácích. Možná, že by většina z nich dala přednost pěkně přirozenému biologicky-hnilobnému rozkladu dva metry pod mramorem, duše neduše.

Druhá část vědeckého světa uchovávala své tělesné schránky celé. Možná byli na lepší cestě k jakési nesmrtelnosti, ale stejně jim to také moc nepomohlo. Za časů mého dětství se začalo z rozmrazováním prvních šťastlivců, kteří na to čekali přes tři sta let. Bylo jich tehdy asi dvacet, ale celý ten proces přežili jen čtyři. Museli se asi divit, jak se lidé a svět kolem nich změnil, co zameškali, o co díky bohu přišli a co všechno se budou muset naučit.

Z mého mozku toho teď moc nezbylo.

To mě vážně mrzí, Karen.

A je zase tady. Je to už jen zmrzlý kus nepoužitelného genetického odpadu a já si i přesto vybavuji vzpomínky. To je úžasné!

Asi mě mé mrtvé oči klamou, ale zdá se, jako bych se přibližovala k nějaké hvězdě.

Co se stane pak?

V každé galaxii se v novu promění průměrně jedna hvězda za sto let. Právě to se teď stalo v Mléčné dráze. Na druhém konci naší Galaxie vzplanula docela bezvýznamná hvězda střední velikosti. Miliardy let svého života završila obrovskou explozí, která zničila celou její soustavu.

Stalo se tak ve chvíli, kdy kolem prolétalo mrtvé tělo Diany Deen Novakové.

A já bych přísahala, že jsem ten výbuch viděla. Celé ty věky jsme se od sebe vzdalovaly a já se teď blížím také k nějaké hvězdě. Možná, že se nepromění v novu, ale každopádně přitáhne mé tělo svou gravitací a nakrmí se hmotou, kterou představuje.

Bylo by lepší, kdybych skončila jinak. Proč mě to trápí?

Jsi ješitná, proto nad tím neustále přemýšlíš.

Jsem mrtvá celé věky, proč bych si teď měla dělat starosti s tím, jak skončí mé tělo?

Vždycky ti záleželo na tvém těle, Karen.

Snad se bojím o svou duši?

A o tělo.

Dobře, tak i o tělo. Ať je po tvém. Záleží mi ale i na tom, co mám uvnitř.

Jsi a byla jsi jenom kus ledu. Jak za živa, tak i po smrti. To, co bylo uvnitř, vyprchalo z tvého těla ve chvíli, kdy jsi naposledy vydechla. Tohle přeci musím vědět. Byla jsem u toho.

Nebudu si tě všímat.

A já tu budu pořád. Nezbavíš se mě. Jsem tvou součástí, jako třeba tvé zmrzlé vlasy, které se kdysi chvěly v poryvech větru, nebo jako tvá šedá kůže…

Nejsi tady.

Vzpomínáš si, jaký to byl pocit, když jsi cítila ten chlad? Nemyslím teď po tisíciletích, ale tehdy? Poprvé. To proto ses schoulila do klubka – v chabé naději, že ti to pomůže.

Proč mě už nenecháš na pokoji!

Protože já jsem ty. Než jsi ohluchla, slyšela jsi svůj vlastní výkřik a než jsi oslepla, viděla jsi svou budoucnost. Nepřemýšlíš někdy o tom, co cítila Diana? Držela se do poslední chvíle, lapala po dechu. Viděla tě mizet v temnotě a pak…

Já mám duši a ty nejsi její součástí!

Vytáhli vás z postelí ještě rozespalé, a přestože jste měly tisíce otázek, neodpověděli vám ani na jedinou. Chtěli to mít rychle za sebou. Můžeš být šťastná, že já znám všechny odpovědi, Karen…

Zbylo ze mě něco?

Mluvíš se mnou?

Znáš odpovědi, tak odpověz. Mám duši?

Pokud si uvědomuješ sama sebe, pak z tebe určitě něco zbylo.

Kdo jsi pak ty?

Já jsem to, co jsi ta celá léta dusila v sobě. Jsem tvoje noční můry, obavy a nenaplněné sny. To jsem já. A teď… teď jsem volná. Tady máš odpověď. Zůstala z tebe podstata lidské existence – strach, prvotní pocit – základ pudu sebezáchovy. Ironie, co?

***

Tak tedy, mám teď na tu hvězdu skvělý výhled. Pořád se přibližuje a ve své hrozivosti je překrásná. Za pár set let snad rozeznám, jestli má planetární systém a o několik dalších století později, proletím kolem nejvzdálenější z nich. Možná, že tam někdo žije. Možná… To je nejstrašnější slovo v celé lidské historii hned po Co kdyby.

Co kdybych si nevybrala tu práci na Marsu? Byla bych teď na Zemi a měla budoucnost, kterou si ani nedokážu představit. A byla bych naživu.

Nebo možná ne. Kdo může s jistotou říct, co by bylo, kdyby. Stačí jen maličkost a vůbec se nenarodíte. Je to zvláštní. Za celé ty věky samoty opravdu přemýšlím jen o dvou věcech. O tom, co kdyby a o tom, proč. To jsou paradoxy, které určily, že jsem teď tady a že jsem na tom takhle.

V životě, ale ani po smrti, nemáte žádné jistoty. Já si například myslela, že přečkám další Velký třesk – pokud je ta teorie vůbec pravdivá, ale jak to tak vidím, bude to úplně jinak. Hvězda se pořád přibližuje a já za celé ty věky cítím, že jsem unavená. Kdysi jsem se sama sebe ptala, jestli mi bude vadit ten výhled – hvězdy, samé hvězdy.

Ne. Nevadí mi, právě naopak. Teď konečně vím, kam patřím. Vrátila jsem se domů. Ano domů. Z hvězd jsem vzešla a tam také zakončím svou existenci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář